Letní obloha se zamračila. Vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Blížila se osmá hodina večerní a lidé na poli u Sazovic dokončovali poslední práce. Náhle jejich pozornost upoutal neobvyklý zvuk.
Připomínal nízko letící aeroplán či výstřel z děla. Rachot najednou ukončil tupý úder do země, která se lehce zatřásla.
Nikdo z přítomných si v první chvíli neuvědomil, co se ve skutečnosti stalo. Být svědkem pádu meteoritu je totiž něco tak mimořádného, že se to skoro rovná zázraku. Od události ze čtvrtka 28. června 1934 uplynulo bezmála 87 let.
Sazovická událost dodnes zůstává tajemnou a z vědeckého hlediska pozoruhodnou. Ve zlínském Muzeu jihovýchodní Moravy se ji rozhodli oživit v rámci výstavy Poslové z vesmíru. K vidění je až do 5. září. „Je to úžasný příběh. Pravděpodobnost, že se něco takového stane, je opravdu minimální,“ řekla geoložka a kurátorka výstavy Andrea Dovicová.
Když tehdy nedaleko Zlína meteorit dopadal, nikdo neviděl dráhu letu. Nejblíž byli Anastazie Kulendová, která v poli shrabovala seno, pastevec František Veselý a Karel Šesták, který odpočíval před svým domkem.
„Vyděšená Kulendová mohla přiběhnuvšímu k ní Veselému jen ukázati směr dopadu do blízkého řepného pole,“ vylíčil dobovým jazykem Zdeněk Jaroš z Moravského zemského muzea v Brně v článku pro časopis Příroda, který vyšel nedlouho po události.
Místo dopadu se okamžitě vypravil hledat hlouček lidí, po chvíli pátrání to ale vzdali. Vytrvale pokračoval jen zmíněný pastevec Veselý, kterému se nakonec mezi dvěma řádky řepy podařilo nalézt malý zasypaný otvor. Kolem něj byla rozstříknutá hlína.
„Ryl po stopě, která šla kolmo do země, až z hloubky skoro jednoho metru vyryl tvrdý, tmavý předmět – meteorit, který ještě pálil,“ popsal Jaroš.
Černý, zhruba půlkilový kámen způsobil v malé obci obrovský poprask. Veselý jej druhý den zanesl do místní školy a řídící učitel Karel Sulík meteorit o několik dní později odeslal brněnskému zemskému muzeu. Zatímco jej začali zkoumat pracovníci mineralogicko-geologického oddělení, v tehdejším tisku vyšel článek o „vzácném hostu z nadoblačných výšin“.
„Jenom štěstí může děkovati pastevec, který hlídal své stádo, když zbloudilý odštěpek z vesmíru padl těsně za jeho záda,“ stálo v novinách. Brzy také vyšla zpráva s popisem vesmírného kamene. Byl necelých devět centimetrů dlouhý, vážil 411 gramů a vznikl nahromaděním vesmírného prachu. Obsahoval železo, nikl nebo síru.
Na českém území se našlo jen málo meteoritů
Zajímavé je, že kousek z kamene je odštípnutý. Zbylou malou část se nepodařilo nikdy najít. „Lidé se o to pokoušeli mnohokrát, dokonce ještě před pár lety. Ale je možné, že k odlomení mohlo dojít už za letu,“ naznačila Dovicová.
Dnes je sazovický vesmírný poklad součástí sbírek Moravského zemského muzea. Jde o jeden z mála meteoritů spadlých na českém území. Odborníci jich registrují jen něco přes dvě desítky.
„Není to tím, že by bylo méně pádů, ale tím, že naše území je značně členité, porostlé vegetací. Je potřeba zmínit i to, že největší množství meteoritů spadne do moře či oceánů bez šance na nalezení,“ uvádějí ve své práci Meteority v České republice Blanka Šreinová a Marcela Bukovanská z Národního muzea v Praze.
Dnes už přístroje umí poměrně přesně zachytit pádové pole meteoritů, přesto je stále velmi těžké je najít. To je i případ jednoho z posledních meteoritů v Česku. Datuje se do roku 2000, kdy dopadl do oblasti Malé Morávky v Moravskoslezských Beskydech vesmírný kámen, který se rozpadl zhruba na 35 kusů.
„I když se na Frýdecko-Místecko sjelo mnoho skupin včetně zahraničních, vytvořily rojnice a hledaly, našlo se jen pár kusů. Je potřeba si uvědomit, že se zavrtají pod povrch, a když je zaroste vegetace, šance je objevit je minimální,“ zmínila Dovicová.
Hmota, z níž vznikl život
Každý takový případ je pro lidstvo fascinující. Bylo tomu tak už od pravěku, kdy se meteoritická železa začala poprvé používat k výrobě nástrojů či zbraní.
Meteority, které dopadly na Zemi, mají různý původ i složení. Nejvíce se nalezlo těch kamenných, takzvaných chondritů. Zhruba šest procent pádů představují železné meteority a nejméně časté jsou železokamenné. Může jít přitom o shluk vesmírného prachu, úlomky planet či měsíce nebo části odštěpené z vesmírných pásem meteoritů.
Jisté je, že se nedají srovnat s ničím pozemským. „Ty kamenné jsou podobné čedičovým horninám, ale poměry chemických látek jsou jiné. Nic takového bychom na Zemi nenašli,“ upozornila geoložka zlínského muzea. Největší zájem vědců vzbuzují vesmírná tělesa obsahující velké množství aminokyselin. „Uvažuje se, že toto je hmota, z níž vznikl život,“ popsala Dovicová.
Dnes představují tělesa, která na Zemi dopadla z vesmíru, opravdový poklad. Část z nich se nachází v muzejních sbírkách, část vlastní soukromníci. Z některých se vyrábějí šperky či jiné dekorativní předměty. Přitom ještě v 18. století věda odmítala uznat meteority jako něco nepozemského. Přiznání vesmírného původu bylo kacířskou myšlenkou.
„Teprve později je lidé začali shromažďovat. Zprvu v tom byl vědecký a sběratelský zájem. Později začali lidé nakupovat meteority jako investiční záležitost,“ vysvětlila Dovicová. Dnes jsou však k dostání většinou jen malé kousky.
Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně se může pochlubit i mnohem většími exempláři. Disponuje totiž vzorky meteoritů z někdejšího Studijního ústavu firmy Baťa. Podnik legendárního zlínského obuvníka nakoupil meteority pravděpodobně od šlechtického rodu Seilernů. Mezi nimi byla i řada naprostých unikátů. Například meteoritické řezy objevené v americkém Canyon Diablo.
„Jde o meteorit, který spadl před padesáti tisíci lety. Ten větší řez váží 13,5 kilogramu a u nás nemá obdoby. Vůbec si netroufám odhadovat, jakou může mít finanční hodnotu. Bude obrovská, těžko vyčíslitelná,“ dodala Dovicová.