Eva Machanová stojí před domem v Rašínově ulici v centru Zlína, kde byly do chodníku vsazeny dva kameny s mosaznými destičkami, na nichž jsou vyryta jména jejích prarodičů – Bernarda a Sidonie Weinsteinových. Původně byly krásně lesklé, po několika dnech působí už zašleji.
„Má to tak být, aby to byla téměř součást chodníku. Jen lehce upozorní na skutečnost, že se tady něco stalo,“ vysvětluje Machanová.
 |
Jde o kameny zmizelých, jež upozorňují na židovské oběti druhé světové války. Weinsteinovi byli v lednu 1943 deportováni do Terezína. Bernard tam zemřel ještě téhož roku, 21. července, na otok plic, bylo mu 64 let. Jeho mladší žena zahynula v transportu do Osvětimi o rok později. Známé je číslo transportu, ale už ne datum její smrti.
„Chci, aby si lidé uvědomili, co se tady stalo. A že moji prarodiče nejsou jediní, kteří za války zmizeli,“ vysvětluje žena, jež si všimla kamenů zmizelých nejprve v zahraničí, potom v některých českých městech.
Jde o celoevropskou tradici, kterou založil v roce 1992 Němec Gunter Demnig. Původní název projektu zní Stolpersteine, tedy Kameny, o které se zakopává (pohledem).
Eva Machanová se rozhodla, že jimi připomene i své předky, jejichž jména jsou vyryta ještě na pomníku partyzána v parku Komenského ve Zlíně. Nejprve ji zarazilo, když si přečetla text, který měl být na kamenech. Bylo v něm použito slovo zavražděni.
„Pořád s tím nejsem smířená. Kdybych byla, nedělám tuto věc s kameny,“ svěřuje se Machanová.
Pak si prohlíží historické fotografie dědečka a babičky a další dokumenty, včetně jejich posledního dopisu dětem. „Jsme s osudem spřátelení a snad nás Bůh všemohoucí ochrání,“ píše se v něm.
Syny poslali za hranice, zachránili jim tím život
Bernard a Sidonie Weinsteinovi synům zachránili život, když je v roce 1939 poslali do zahraničí. Nejstarší Arnošt se stal právníkem, mladší Josef lékařem. Oba zůstali v zahraničí, Arnošt v Americe a Josef v Anglii. Nejmladší syn Rudolf, tatínek Evy Machanové, se jako jediný po válce vrátil, konkrétně s anglickou armádou do Plzně.
Kameny zmizelýchJde o dlažební kostky s mosazným povrchem vsazené do chodníku před domy obětí holokaustu a nacistického režimu. První kámen položil německý umělec Gunter Demnig v roce 1992 před radnici v Kolíně nad Rýnem. V Česku jsou od roku 2008. Ve Zlínském kraji se nacházejí v Kroměříži, v Boršicích, ve Valašském Meziříčí a Zlíně. |
Vzápětí odjel do Terezína, ale své rodiče už nespatřil. Potom žil ve Zlíně v domě s číslem popisným 183 v Rašínově ulici, před nímž jsou kameny zmizelých umístěny.
Weinsteinovi dům nechali postavit v roce 1935, vyrostl za pouhého půl roku. V přízemí byly obchody, které pronajímali, například elektro či řeznictví, později třeba klenotnictví a prodejna oděvů. V nejvyšším patře byly garsonky pro zaměstnance.
V dalších patrech byly byty – v jednom měl bydlet syn Arnošt, když by si ze sousedního bytu zřídil advokátní kancelář. Josef to měl mít stejné, ovšem s ordinací. Rudolf měl převzít rodinný podnik. K tomu však nakonec nedošlo.
Zůstaly jen fotky, knoflíky a ubrousky
Weinsteinovi celou dobu bydleli v sousedním rohovém domě číslo 170, který měl čelní fasádu směrem do náměstí Míru. Tam v přízemí provozovali krejčovský salon a prodejnu galanterie, v horní části domu bydleli. Tento dům chtěli zbourat a nahradit ho větším, který by navazoval na dům 183. Válka tomu ale zabránila. Stavba šla k zemi až v roce 1982.
„Můžeme se pouze domnívat, jací naši prarodiče byli. Nežije nikdo, kdo by nám o nich mohl vyprávět,“ posteskla si Machanová, nejmladší z jejich pěti vnoučat.
Bernard Weinstein pocházel ze Vsetína, Sidonie, rozená Reichsfeldová, se narodila v Hrubé Vrbce. Jejich osudy se spojily na začátku minulého století ve Zlíně, kde dnes bydlí jejich vnučka s rodinou i další příbuzní. A kromě fotek mají ještě tuto památku: po dědečkovi perleťové knoflíky, po babičce ubrousky s monogramem.