Minerálka v Suché Lozi stále léčí, obec chce oživit lázeňskou historii

  9:06
V Suché Lozi oprašují vzpomínky na doby, kdy byli lázeňskou obcí. Do malé vesnice na česko-slovenském pomezí se ve třicátých letech minulého století sjížděli lidé s potížemi s trávením, štítnou žlázou či tuberkulózou kůže. Pomáhala jim místní kyselka Slatina bohatá na lithium, bor, jód a sodík.

Stáčírnu Slatiny v Suché Lozi provozovali už od roku 1911, snímek je zhruba ze 30. let minulého století. | foto: archiv obce Suchá Loz

Obnova zaniklých lázní sice není ve finančních možnostech obce, ale dlouholetá snaha obnovit alespoň stáčení oblíbené minerálky trvá. Sucholožský sen podporuje rovněž neutuchající zájem lidí, kteří na Slovácko váží cestu z druhého konce republiky nebo z blízkého Slovenska.

„Ve všední dny míří ke dvěma pramenům v průměru kolem stovky lidí,“ těší starostu Václava Bujáčka. Jeho obec dnes sice víc než stáčírnu potřebuje nový vodovod, veřejné osvětlení a chodníky, ale výhledově jsou plány na její obnovu „v šuplíku“.

„Máme zcela jiné priority, na nichž aktuálně pracujeme a na kterých nám mimořádně záleží,“ řekl Bujáček. „Minerálka nás zajímá, ale přednost mají jiné investice. Třeba na podzim chceme vysázet nový větrolam, věnujeme se také obnově vodní nádrže.“

I když vyjádření starosty je jednoznačné, zdá se, že obec postupnými kroky ke vzniku stáčírny směřuje. Důkazem je vznik třetího vrtu. Chybí k němu jen čerpadlo a připojení. Specialisté vyhloubili k minerálce už před několika lety více než stometrovou šachtu. Na připojení však obci chybí peníze.

Láhev, ve které se prodávala minerálka ze Suché Lozi.

„Připravené vše máme, snad se k tomu dostaneme v příštím roce,“ doufá Bujáček. „Nabídek na zakoupení speciálního čerpadla, které dokáže vodu vytlačit na povrch z tak velké hloubky, se objevilo několik, ale ještě jsme si nevybrali.“

Obec si okolí upraveného altánu s posezením, kam stáhla dva různě silné a chuťově odlišné prameny, vyčlenila v územním plánu už dřív jako plochu pro občanskou vybavenost. S prostory pro budoucí stáčírnu by proto potíže být neměly, avšak finanční možnosti obce zatím nedovolí provést ani rozbor minerální vody. Ten vyjde v levnější variantě na milion korun.

„Dokonce se už objevili možní investoři, ale nakonec zůstalo vždy jen u neformální a nezávazné schůzky,“ shrnul starosta. „Naštěstí nás časově nic netlačí.“

To ale nemůže odradit návštěvníky. Například Juraj Bartaloš jezdí do Suché Lozi pro Slatinu ze slovenské Dubnice nad Váhem. Minerálku uchovává ve skleněných lahvích se speciálním uzávěrem. „Každý pramen má jinou intenzitu chuti,“ popisuje. „Jeden je vodovější, druhý jakoby plný soli. Domů si vozím po dvou litrech od každého, minerálka mi pomáhá na špatnou funkci štítné žlázy.“

Marta Janáčková pije minerálku kvůli její slané chuti. „Jezdíme s manželem na výlety do Bílých Karpat a cestou se často stavíme pro kyselku. Chutná nám,“ uvedla rodačka z Hodonína.

Místo lázní je fotbalové hřiště

Mezi pravidelné návštěvníky altánu pochopitelně patří i starosta, jenž preferuje pramen s vodovou chutí. „Kyselka ze třetího vrtu bude mít více oxidu, což mi připomíná historku z mládí. Jezdil jsem si jako kluk pro minerálku na kole, a když jsem lahev špatně zašpuntoval, Slatina střílela jako šampus. Musel jsem se pak vracet pro novou dávku,“ usmál se Bujáček.

Historie minerálky Slatina zvané také Lozačka či Loza, jež vyvěrá v okrajové části obce zvané Kadub, sahá do počátku 20. století. Jako první ji podle dobových pramenů začal stáčet František Kunovský z Kunovic a prodával ji ve skleněných lahvích pod názvem Karpatská kyselka.

První moderní plnírnu postavila v Suché Lozi v roce 1911 firma Šaratica, která se tehdy stala novým správcem pramenů. Zřídlo ve dvacátých letech koupil podnikatel Josef S. Souček, jenž v roce 1928 položil základní kámen stavby menších lázní.

O lázeňskou budovu, bazén, zahradu a plnírnu lahví jej po druhé světové válce připravili komunisté po uplatnění Benešových dekretů. V padesátých letech převzal správu nad lázněmi státní podnik Výživa. Pacienti se zažívacími potížemi, problémy s kůží a štítnou žlázou jezdívali do lázní ještě na začátku sedmdesátých let minulého století.

Jenomže Výživa po roce 1964 lázně prodala podniku Pivovary a celý areál začal chátrat. „Zhruba deset let nato šlo všechno k zemi. Dnes je na místě obecní fotbalové hřiště,“ konstatoval pamětník Jiří Malý z Uherského Brodu.