„Na naši historii bychom neměli zapomínat. Zvláště když její součástí jsou pohnuté osudy lidí, kteří s našimi předky bydleli v Kroměříži a vinou nacistických vrahů se ze dne na den ze světa ztratili,“ řekl starosta Jaroslav Němec.
Rodina žila ve městě od roku 1911, kdy se sem přestěhovala z nedalekého Holešova. Bedřich pracoval jako úředník a Otto byl obchodníkem.
Osudným se jim stal holokaust a rok 1942, kdy ve třech různých transportech zamířili do Terezína. Pro Hermana to byla cesta poslední, zemřel ve věku 73 let jen pár dnů po příjezdu. Bedřich a Irena zahynuli ve vyhlazovacím táboře Malý Trostinec na území Běloruska.
U manželů Otty a Erny je situace složitější. Jako místo úmrtí se uvádí estonský Raasiku, ačkoliv v této obci nebyl koncentrační tábor. Vysvětlení nabízí web holocaust.cz, jenž pracuje s informací, že Otto Löff, narozený 12. června 1896 (stejné datum narození je na kroměřížském kameni zmizelých) odjel do Terezína z Loštic.
I záznam z památníku obětí a hrdinů holokaustu Jad Vašem v Izraeli uvádí, že Otto, který žil v Lošticích, pocházel z Kroměříže.
Z Terezína jej brzy po příjezdu čekal další přesun do Raasiku, označeného písmeny Be. Šlo o jeden z transportů, které mířily do lotyšské Rigy. Kvůli přeplněnosti tamního tábora ale provedlo nacistické komando selekci hned na nádraží v Raasiku a nechalo žít jen malou část práceschopných.
Byl ale mezi nimi opravdu Otto Löff? Možná proto, že před deportací v Kroměříži nežil, chybí na pamětní desce obětem okupace z města, která je uložená v Muzeu Kroměřížska.
„Jeho jméno není ani v seznamu padlých, popravených, umučených, který zpracoval první poválečný kronikář Kroměříže Karel Mejsnar,“ doplnil historik muzea Petr Pálka.
Z rodiny přežila jen Klára
Právě v muzeu uchovávají dva listy z konce roku 1943 a začátku roku 1944, které líčí práci v dole a podmínky, v nichž žijí vězni v pracovním táboře při dole Kukla v Oslavanech.
Autorem korespondence byl právě Otto Löff, který udržoval kontakt s rodinou v Kroměříži. A co víc, tento muž válku přežil a vrátil se do města, zemřel však brzy poté.
Dopisy jsou adresované Emilu Löffovi a jeho ženě Heleně do Kroměříže. Emil hlavní vlně transportů unikl díky tomu, že žil ve smíšeném manželství. Zda byl dalším bratrem Arnošta, Bedřicha a Otty, s jistotou nevíme. Na úmrtním listě Hermana Löffa je ale v kolonce počet dětí uvedeno číslo čtyři.
Manželé komunikovali i s dalším z bratrů – Alfrédem, a jeho ženou Klárou. I to by ukazovalo na to, že smrt Otty v Raasiku je v dobových dokumentech uváděna mylně.
Alfréd zahynul v roce 1944 v Osvětimi. Jeho žena v témže roce absolvovala transport z Terezína do Osvětimi, válku však přežila. Nepochybně i díky pomoci z domova. Ta mířila nejen k rodině, ale také známým a přátelům.
Někteří si před odjezdem uložili peníze u Emila Löffa a ten jim je postupně posílal do Terezína. Nejvíc zásilek však tvořily potravinové balíky. V době přídělových lístků bylo přitom mimořádně obtížné jídlo zajistit.
„Ačkoliv byla náboženská židovská obec oficiálně rozpuštěna, zdejší Židé se dokázali semknout,“ popsal Pálka ve sborníku Židé a Morava IX.
Klára byla z Terezína spolu se skupinou dalších žen poslána na práci do letecké továrny ve Freibergu. Po bombardování Drážďan byla její skupina deportována do Mauthausenu. Po osvobození se vrátila do Kroměříže a koncem roku 1945 se provdala za Josefa Zimmera. Po roce 1948 emigrovali do Kanady, později se přesunuli do Spojených států, kde Klára zemřela v roce 2000 u své dcery v Santa Barbaře.
Kameny zmizelých ve Zlínském kraji odhalují v Kroměříži, Boršicích a Uherském Ostrohu. Jde o dlažební kostky s mosazným povrchem, které se ukládají do chodníku v místech, kde dotyční žili. Každá z nich nese jméno jednoho člověka. Tradice pochází z Německa a sahá do začátku 90. let.