Irena Ondrová. Politička s autoritou, která nemilovala dlouhé debaty

  12:06
Ve Zlíně se lidé loučí s Irenou Ondrovou. Život výrazné postavy zlínské politiky na přelomu století skončil minulou sobotu, kdy zemřela ve věku nedožitých 72 let. Jaká byla politická kariéra někdejší primátorky Zlína a senátorky za ODS? A jaký odkaz po sobě ve městě zanechala?

Irena Ondrová (ODS) | foto: Jan Karásek, MAFRA

Její jméno je neodmyslitelně spjaté s Kongresovým centrem, stavbou za 636 milionů korun, která byla dokončená v roce 2010 a ve Zlíně vyvolala velkou kontroverzi.

Irenu Ondrovou z ODS také dost možná stála politickou kariéru. Za jejím vznikem totiž šla tak, jak byla v politice zvyklá: rázně, přímočaře a bez ohledů na názory oponentů. „Ve Zlíně se dlouho nic nepostavilo a filharmonie potřebuje nové sídlo,“ opakovala a nakonec dosáhla svého.

Asi není třeba polemizovat s tím, že kdyby Ondrová tehdy coby primátorka před kritikou couvla, Zlín by dnes žádné Kongresové centrum neměl. A je paradoxem doby, že politici, kteří v té době budovu podle návrhu architektky a zlínské rodačky Evy Jiřičné mohutně kritizovali nebo ji označovali za „Mercedes, na který Zlín nemá“, se v ní dnes s ­úsměvem fotí a účastní koncertů, večírků či dalších akcí.

Mnozí z nich ostatně přiznávají, že město podobný kulturní stánek potřebovalo. Byť výtky týkající se nákladů či zakázek spojených s výstavbou centra přetrvávají dodnes.

Pro Ondrovou to však byla jen malá satisfakce. Její pád totiž přišel pár týdnů po otevření Kongresového centra. ODS v komunálních volbách v roce 2010 neuspěla a­ z ­dlouholeté vlivné političky se najednou stala seniorka z Malenovic, která s aktivní politikou sekla – a jakoby zatrpkla.

Svůj konec brala jako obrovskou křivdu a nikdy svým opravdovým, ale i domnělým nepřátelům neodpustila. Ze zlínské ODS přitom neodešla, ve straně byla stále aktivní a­ byla členkou zlínské rady. V dalších letech se objevila i na kandidátkách, ale jen z nevolitelného místa. Na comeback už neměla dost sil. A ­zřejmě ani vůli.

Život Ireny Ondrové, rodačky z ­Chomutova a výrazné postavy zlínské politiky na přelomu století, skončil minulou sobotu, když zemřela ve věku nedožitých 72 let. Dnes má ve městě pohřeb.

Ze Zlína do Prahy a zase zpět

Na začátku své politické dráhy nemusela pracně klopýtat po schodech, místo toho vyjela výtahem. Učitelka a ředitelka v mateřské školce vstoupila po listopadu 1989 do Občanského fóra a v roce 1992 do ODS, brzy vedla její oblastní radu, v­ roce 1994 se stala zastupitelkou a ­rovnou i náměstkyní primátora a ­v roce 1996 byla zvolená první senátorkou za Zlín.

V politice tehdy ještě hráli prim hlavně muži, ale Ondrová si poradila. I díky své povaze – byla totiž rázná, cílevědomá a sebevědomá. Na senátorská léta 1996 – 2002 později vzpomínala jako na nejkrásnější období v životě. V Praze se našla pracovně i lidsky a jako kovaná „ódéesačka“ získala důležité kontakty ve straně. Také tehdy v Senátu pomáhala prosadit souhlas se založením zlínské Univerzity Tomáše Bati, na což byla vždy hrdá.

Jenže přišel rok 2002, kdy se celé Česko pohnulo politicky doleva a­ Ondrová v senátních volbách prohrála s veřejně málo známou šéfkou školského úřadu zlínského magistrátu Alenou Gajdůškovou z ČSSD. Neúspěch přijímala jen těžko.

„Je to komplot sociální demokracie, KDU-ČSL a komunistů proti ODS,“ postěžovala si a Gajdůškovou označila za „politicky nevyhraněnou osobnost, která jako turistka prošla několika stranami.“ Mimochodem, stejně nelibě nesla i porážku ve zmíněném roce 2010, kdy prohlásila: „Lidé se rozhodovali na základě drbů a pomluv.“

Návrat z Prahy ale nebyl příliš bolestivý. Ve Zlíně se stala opět náměstkyní primátora a v roce 2006 už se jako první žena v historii posunula do primátorského křesla. A ­byla to velká změna.

Po nevyzpytatelném showmanovi Tomáši Úlehlovi, který byl schopný zahájit zasedání zastupitelstva v převleku za medvěda, což byl tehdejší maskot hokejistů Zlína, přišla vyzrálá politička s přirozenou autoritou, která neměla v oblibě dlouhé debaty a na kritiku reagovala dost ostře. Mnozí novináři by mohli vyprávět.

Změnila tvář centra města

Bylo by nefér zúžit působení Ondrové na magistrátu jen na stavbu Kongresového centra. Žena, která po padesátce vystudovala kulturologii na Univerzitě Karlově a napsala diplomovou práci na téma Barvy a vůně florentské renesance, měla právě ke kultuře hodně blízko.

I proto se Zlín za její éry dal do rekonstrukce Malé scény, vybudoval kulturní institut Alternativa a poprvé vznikla vize přeměny Domu umění zpátky na Památník Tomáše Bati. Kromě toho došlo i na opravu Stadionu mládeže, odblokování areálu Svitu a diskutovanou výstavbu koupaliště Panorama na Jižních Svazích. Magistrát se pouštěl do velkých investic, které nebyly dříve ani později tak obvyklé.

Léta 2006–10 ovšem byla nejen vrcholem politické kariéry Ondrové, ale i obdobím, na něž se dnes ve Zlíně vzpomíná jako na symbol propojení politiky a byznysu. Bylo veřejným tajemstvím, že reálnou moc na radnici drželi náměstek primátorky Martin Janečka (ČSSD) a radní Zdeněk Blažek (ODS). Oproti Ondrové těžké váhy.

„Deset chlapů, mezi kterými v­ městské radě budu, je docela hodně. A že jsou to opravdu silné osobnosti... Je tam pan Blažek, pan Janečka. Žádná legrace to nebude. Ale věřím, že budou gentlemani,“ doufala po svém zvolení primátorkou.

V praxi to vypadalo tak, že oba protřelí šíbři nechali Ondrovou, ať se zabývá přípravou Kongresového centra, a sami se věnovali svým záležitostem. Ve městě rostla nespokojenost a postupně se vytvořila dusná atmosféra, kterou nejlépe vystihují zklamaná slova Ondrové po volbách v roce 2010: „Podle nich (voličů) všichni krademe a všichni jsme spolu zaháčkovaní.“

Jako osobnost budila emoce

Jak moc věděla o tom, co se na magistrátu opravdu děje? Tolerovala to výměnou za podporu svých politických cílů? Nenašla odvahu s tím bojovat? Nebo si na tento systém jednoduše zvykla, a i proto sama na městské radě navrhovala zakázky radnice pro svého manžela?

Dnes už na to asi nejde najít odpověď. Politická kariéra Ondrové po šestnácti letech skončila debaklem a její jméno se nezvratně spojilo s výše zmíněnou dobou.

S odstupem více než deseti let je jasná jedna věc. Irena Ondrová v ­roli primátorky dokázala změnit podobu centra Zlína k lepšímu. Její působení na radnici se neneslo výhradně v černobílých barvách a ­jako výrazná osobnost budila velké emoce. I řada jejich kritiků je ale dnes smířlivější a dokáže ocenit, co pro město udělala.

Zda by se její příběh vyvíjel jinak, kdyby se k moci dostala v jiné době a za jiné politické konstelace, však zůstane navždy nezodpovězenou otázkou.

Autor: