Ve svých dvaasedmdesáti letech stále natáčí a hraje, a přestože do Zlína už nejezdí tak často jako dřív, stále ho považuje za svůj domov.

Z rukou pořadatelů filmového festivalu jste obdržel ocenění Zlatý střevíček. Co pro vás znamená?
Je to milé. Moc mne to potěšilo. Už jen proto, že jsem ve Zlíně doma, považuji se za Zlíňáka a dostal jsem ho od Zlíňáků. Je to pro mne velká čest, ani jsem tomu nevěřil. Budu odjíždět se zlatým střevíčkem, sám jsem přitom vystudoval zlínskou kožařskou průmyslovku. Dělal jsem obor obuv gumová, takzvaně pryžová, čili dnes bych možná vyráběl gumáky nebo tenisky. A právě na této škole to všechno začalo a děkuju kožařské průmyslovce za to, že teď ve Zlíně mohu být a dostávat Zlatý střevíček.

Jak to myslíte?
Když jsem skončil devítiletku, tak jsem nevěděl, kam jít. Byla tady ekonomická škola, ale mne nebavilo počítat, na zdravotní se mi taky nechtělo, strojařině ani stavařině jsem nerozuměl, tak zbyla jen kožařina. Říkal jsem si, že je alespoň tvůrčí, že si můžete něco vyrobit. Vzali mne a tam jsem potkal tři úžasné profesory, kteří vedli dramatický kroužek. Oni mne přivedli k divadlu. Jednou jsme hráli Shakespeara a jeden z profesorů mi pak řekl, že za ten můj výkon by se nemusel stydět ani herec ze zlínského Divadla pracujících. To mne nakoplo a přihlásil jsem se na JAMU v Brně. Takže kožařině děkuji, protože jinak bych možná byl někde vedoucím dílny.

Vzpomínky na Zlín máte pořád pozitivní?
Samozřejmě. Když jsme sem teď přijížděli, tak mi málem vhrkly slzy do očí, protože jsem tady ještě donedávna měl rodiče. Bydleli jsme na Mokré. Mám to tady pořád spojené s kamarády ze školy, z průmyslovky, jezdím si sem pro slivovici ke kamarádovi, který pálí. Ale už to pochopitelně není tak často.

Od vašich studií se ale město hodně proměnilo, je to tak?
Určitě, ale myslím, že k dobrému. Jediné, co mne mrzí, je Velké kino. Že je prázdné a neopravuje se. My jsme tam ještě hodně chodili na filmy. Ale bývaly tam i výchovné koncerty. Vzpomínám si na jednoho profesora. Chodil jsem do lidušky a hrál jsem na klarinet, tak jsem jednou v kině hrál se symfonickým orchestrem. A na plátně za mnou bylo mé jméno a můj obličej a bylo tam napsáno Zdeníček. Tak jsem od té doby tomu profesorovi, který to tam napsal, neříkal Blaha, ale Bláha. I tyto akce pro děti tam byly výborné, sešlo se třeba tisíc dětí, zpívali jsme, tančili, umělecké školy měly svá představení a mělo to velký úspěch. Myslím, že i díky tomu pak měly i menší děti přehled o místní kultuře.

Chodil jste ve Zlíně i do divadla?
Jistě, ještě do starého na Malé scéně. V roce 1968 jsme pak chodili do Divadélka klubu. Trochu se to tehdy uvolňovalo, byla tady úžasná atmosféra.

Pavel Zedníček při zahájení 62. ročníku mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež ve Zlíně (květen 2022)

Na který film pro děti, ve kterém jste hrál, vzpomínáte nejraději?
První si vzpomenu na Chobotnice z druhého patra. Ale pohádek bylo spousta. Dělali jsme i pořady pro Českou televizi, třeba Malý televizní kabaret s Jitkou Molavcovou, Ondřejem Havelkou, Ladislavem Gerendášem a Josefem Dvořákem. Ale přiznám se, že současnou tvorbu pro děti nesleduju. Snad kromě vánoční pohádky, to se dívám vždycky a rád.

Teď jsme na filmovém festivalu pro děti. Co by správná pohádka měla mít, aby byla úspěšná?
Měla by být pravdivá, milá, uvěřitelná. Dětské oči tomu musejí uvěřit. A také aby se na to hezky dívalo.

Po covidové přestávce už se znovu rozjela filmová tvorba. Na čem teď pracujete?
Točím televizní seriál Pálava, což je pokračování seriálu Vinaři. A od srpna pokračujeme v natáčení další série seriálu Einstein a také točíme nové díly naučného seriálu pro děti s kuchařem Servácem.

Na festivalu jste se potkal s hereckými kolegyněmi, třeba Eliškou Balzerovou, která pochází ze Vsetína. Setkáváte se i s Bolkem Polívkou v rámci Valašského království?
Valašské království pořád funguje, Bolek Polívka je pořád můj král jediný a nafurt a já jsem pořád ministr všeckého.