Před čtyřmi lety Radek Fryzelka s manželkou opravil ve Vlachovicích na Zlínsku starou sušírnu na ovoce a začali s ekologickým zemědělstvím. Nejdříve prodávali sušené ovoce, potom začali pěstovat byliny. Dnes už vyrábí bylinné čaje i lázeňské bylinné koupele. Všechno jsou to biovýrobky.

„Zájem zákazníků roste. Nevím, jestli je to jen tím, že už jsme známější, nebo stoupá poptávka po bioproduktech,“ zmínil Fryzelka.

V začátcích měl ještě jinou práci, dnes hospodaří se ženou na plný úvazek, mají jednoho zaměstnance a přes léto dva až tři brigádníky. Produkty prodává stálým zákazníkům i přes internet, koupele dodává do lázní a hotelů.

„Je to akorát tak na uživení, protože děláme spíše okrajový sortiment. Pořád nás to ale baví,“ nastínil Fryzelka. „Situace by mohla být ještě lepší, ale dokud tady budou velcí zemědělci hospodařit na rozsáhlých polích, tak jak většinou nešetrně hospodaří, ti menší, ekologičtí, budou spíše živořit,“ doplnil.

Vadí mu například, že stát při administrativě nerozlišuje mezi velkými a malými farmáři, z nichž se podle něho stávají stále více úředníci. Nicméně rodinné podnikání chce pořád rozvíjet, protože ho naplňuje a je prospěšné krajině.

Ekozemědělci by mohli dodávat potraviny do nemocnic a škol

To je jen jeden příběh ze zhruba 400 ekozemědělců a zpracovatelů biopotravin ve Zlínském kraji. Hospodaří na 39 tisících hektarech. Jen pro srovnání: před pěti lety ekologicky hospodařilo 360 farmářů, v roce 2005 jich byla necelá stovka.

„Tendence je stoupající, ekologických zemědělců přibývá,“ shrnul poradce v ekologickém zemědělství a jeden z jeho zakladatelů v Česku Milan Drgáč.

Podle něho je to dáno poptávkou lidí, kteří už jsou ochotni připlatit si za dražší biopotraviny, protože jsou kvalitnější než levnější produkty z hypermarketů.

„Životní úroveň je vyšší a lidé si dokážou vyhledat lepší potraviny, tedy i biopotraviny. Je to pro ně přínosem,“ míní Drgáč.

Současně zmiňuje i šetrnost ekozemědělců vůči životnímu prostředí, což může u odběratelů také hrát roli. V kraji se farmáři, kteří hospodaří v souladu s přírodou, zaměřují nejvíce na pěstování obilovin a chov skotu na mléko i maso. Nejméně jich je na Kroměřížsku, kde úrodnou půdu obhospodařují většinou klasičtí zemědělci, nejvíce naopak na Zlínsku.

„Zájem o biopotraviny roste. Nově vznikající farmy jsou ale spíše menší. Celkový objem produkce se proto zase tak moc nenavyšuje,“ zmínil ředitel ekofarmy Javorník ve Štítné nad Vláří Josef Tománek.

Ekofarma za šetrný přístup ke krajině posbírala řadu ocenění a loni ji ministerstvo zemědělství určilo jako vzorovou. V Javorníku chovají především masné a dojné krávy, zpracovávají ale i vlastní biomléko v malé mlékárně. Dodávají mléko do škol v Praze i v bližším okolí, což je akce státu.

Tománek by ale uvítal stejně jako jiní ekofarmáři, kdyby jejich výrobky odebíraly také krajské nemocnice, školy nebo ústavy sociální péče.

„V Rakousku mají nemocnice dané, že část produktů musejí být biovýrobky. Je to politická záležitost. Zdejší politická garnitura to ale nevstřebává tak rychle,“ míní Drgáč.

Nicméně Zlínský kraj aktuálně prověřuje možnost, že by vypsal výběrová řízení na dodavatele potravin do škol, nemocnic či sociálních zařízení, která zřizuje.

„Teď mají ve školách třeba tři jídla. Mohlo by to být tak, že čtvrté by bylo od regionálního zemědělce, páté od ekozemědělce. Musíme to však ještě dopočítat, abychom zjistili, jestli je to reálné,“ nastínila krajská radní Margita Balaštíková, která má tuto oblast v kompetenci.

„Pacienti nebo děti by si pak na jídlo od ekozemědělců přispívali. V nemocnici v Uherském Hradišti už nabízejí jedno jídlo z regionální produkce a osvědčilo se to,“ doplnila Balaštíková.

Jestli bude stoupající zájem o biopotraviny pokračovat, může dojít i k jejich zlevnění. Podle Drgáče stále více lidí nechce jíst potraviny s „éčky“, tedy barvivy, konzervanty či emulgátory. Záleží jim na kvalitě. Při výrobě biopotravin se nemohou používat žádné chemické přípravky na hnojení nebo ochranu.