Boha už jsem jednou hrál, říká Polívka o natáčení pohádky Největší dar

  19:24
Louka v kopcích nad Valašským Meziříčím se na chvíli změnila ve shromaždiště dávných slovanských bohů. Alespoň kvůli natáčení ryze valašské pohádky Největší dar. Hlavní roli v ní hraje Boleslav Polívka. Příběh vypráví o tom, co se stane, když se bohové začnou plést lidem do života a naopak.

Kůly s planoucím ohněm na louce vymezují místo, kde se bohové scházejí. Všem jim vládne důstojný Svarožic. Ztvárnil ho Bolek Polívka, který je ve svém dlouhém rouchu s motivy slunce a se zlatou čelenkou na hlavě nepřehlédnutelný.

„Téma pohanských bohů je krásné. Hned mě zaujalo. Je to pohádka a české pohádky jsou povedené. Je to kus našeho národního bohatství,“ je přesvědčen Polívka.

Jste rád, že hrajete hlavního boha? A poslouchají vás ostatní?
To jsem moc rád. Boha už jsem jednou hrál. Když Jan Svěrák točil pohádku Tři bratři, mezi dvanácti měsíčky jsem byl Leden. Také tehdy jsem byl první mezi všemi. A jestli mě poslouchají? My se tady všichni posloucháme, sešli se tady samí výborní lidé. Proč bych bral velení, když my tady máme bezvadné velení? (směje se a dívá se směrem k režisérkám Martě Santovjákové Gerlíkové a Darii Hrubé)

Je těžké hrát boha?
Já bych se na to podíval z opačné strany, je pro boha těžké zahrát člověka? Co je těžší, aby člověk zahrál boha, nebo aby bůh zahrál člověka? Já to vím o střízlivosti. Člověk, když je opilý, může být skvělý herec, ale toho střízlivého stejně před maminkou nebo manželkou nezahraje. Ale střízlivý hraje opilého celkem běžně. Když přijde opilý muž domů a žena mu nevěří, že není opilý, tak je dobré říct, že tu opilost jenom hraje. Takhle se z toho dá vyklouznout.

Musel jste se na tu roli nějak speciálně připravovat?
Jsem spíše vyznavač sira Laurence Oliviera, který vždycky říkal: „A nestačilo by to zahrát?“

Záviděl jste někdy nějakému kolegovi, že hraje boha? Třeba Jiřímu Bartoškovi, když jste se sešli v pohádce Anděl Páně 2?
Závist, to je taková vlastnost, která přece patří mezi hříchy... Závist se snažím nepěstovat. Jedině, když jsem takhle sám před zrcadlem, tak si zazávidím, ale jen sám sobě.

Jak se vám hraje v tomto božském kostýmu?
No, blbě! Boty už jsou promočené. V létě je v tom horko a v zimě zima.

Největší dar

Režisérka Marta Santovjáková Gerlíková říkala, že už když pohádku chystala a zmínila se vám o ní, že jste jí řekl: Tož až budeš točit, ozvi sa. Opravdu vás téma hned zaujalo?
(dlouze se směje) Téma je to krásné, to mě hned zaujalo. České pohádky bývají povedené, je to kus našeho národního bohatství. Musí se samozřejmě dobře udělat. Jsou to krásné návraty do dětství a k víře. Je přece pěkné věřit na zázrak a dívat se, jak se realizuje.

Často se říká, že valašská krajina je jako pohádka. Také to tak vnímáte, když se rozhlédnete kolem sebe?
Přijde mi to nádherné. Je to pro mě dětství, ve Vizovicích jsem byl až do maturity. Vzpomínám, jak jsme chodili jako parta kluků na ostrůvky skautského snažení a ornitologického poznávání.

V této pohádce jste se sešel se svou dcerou Annou i s bývalou manželkou Chantal Poullain. Natáčeli jste spolu některé scény?
Společné scény jsem neměli. Chantal jen v dálce tančila spolu s jinými vílami. Ona je šéfem party těch víl, tak se držela s nimi.

Na kterých místech jste se štábem natáčel?
Přiznám se, že mi to hodně splývá, protože do tohoto natáčení jsem ještě nedaleko natáčel s Pavlem Göblem (jde o film Tichý společník, pozn. red.). Vím, že tato pohádka se točila třeba ve valašském skanzenu, ale tam jsem zrovna nebyl. Znám to tam, kdysi jsem tam točil s Jurajem Jakubiskem.

Autor: