Mimo to je také objevitel enzymatické konsolidace, celosvětově uznávané metody pro restaurování uměleckých děl.

I když bezmála polovinu svého života prožil ve Stockholmu, se Zlínem a republikou je ve spojení neustále. „Vysílání švédské televize vůbec nesleduju, den co den zapínám jen české stanice. Pořídil jsem si satelit, abych měl neustálý přehled, co se doma děje,“ říká Makeš, jemuž k cestě domů zabránily stejně jako loni restrikce spojené se šířením koronaviru.

„Jsem sice proti nemoci covid-19 očkovaný, dokonce třikrát, ale na cestu do Zlína jsem si nakonec netroufl. Přece jen už nejsem nejmladší, v prosinci mi bude devadesát,“ poznamenal vědec, za nějž převzal ocenění jeho synovec.

Makeš propadl po studiu na pražské Akademii výtvarných umění světu enzymů a polarografii. Dnes s oblibou říká, že nebýt enzymů, tak by planeta zemřela hlady pod záplavou plných talířů.

Enzymy, jež dokážou rozkládat potraviny na jednotlivé výživné látky, jsou pro něj jednou z hlavních inspirací i dnes. „Říká se, že díky enzymům vidím za hranice našeho trojrozměrného světa. Možná na tom něco bude, abstrakce mě nesmírně baví a většina mých obrazů nutí lidi přemýšlet. Jsou zkrátka z jiného světa, který rád přibližuju,“ usmívá se muž, který chtěl vždy malovat hlavně portréty.

Mimochodem, první ocenění získal v Paříži i Moskvě právě za podobizny svých známých. Nyní se k portrétování vrací. „Všední den dělím rovným dílem. Když je venku světlo, tak maluju. Po setmění píšu knihu o vlivu plísní na obrazy,“ vysvětluje. „Chtěl bych ji napsat tak, aby byla srozumitelná pro všechny. Zatím jsem publikoval spíš pro odbornou veřejnost, tak snad se mi to podaří.“

Makeš přicestoval do Švédska v roce 1967, kdy přijal nabídku na zrestaurování uměleckých sbírek uschovaných na zámku Skokloster. „Vojenská kořist Švédů z třicetileté války byla ohromná a začínala plesnivět. Já jsem dostal za úkol ten proces zastavit,“ vzpomíná.

Odhalil falzifikát Rembrandta

Oficiální pobyt měl trvat jen dva roky, nakonec se protáhl dodneška. „Do Prahy přijela v srpnu 1968 vojska Varšavské smlouvy a rozkaz jsem tehdy dostal od komunistických špiček taky já. Pokud se okamžitě nevrátím do Česka, budu prohlášen za emigranta. Švédi tvrdili, že musím dodržet smlouvu, a tak jsem se nakonec stal českým Švédem,“ konstatoval.

Makeš zahájil emigraci studiem na univerzitě v Göteborgu, jež zakončil diplomovou prací o enzymatických reakcích. Metoda využití enzymů při renovaci uměleckých děl, která dokáže spolehlivě odhalit falzifikát, mu přinesla celosvětovou slávu.

Za přispění své originální metody se postaral o zpochybnění několika autorství včetně jednoho z nejvzácnějších obrazů švédské královské sbírky. Prokázal, že obraz Maří Magdaleny nepatří Rembrandtovi. „Jeho obraz měl vzniknout v roce 1660, ale podle mých zjištění to bylo až v roce 1830, což ve Švédsku dodnes nepřijali jednoznačně,“ líčí Makeš.

Do oficiální publikace mohl pouze uvést, že obraz vznikl nejspíš sto let po Rembrandtovi. „Tvrzení o falzifikátu se nesmělo nikde objevit, to si netroufl nikdo napsat. Celé to ale má svoji logiku,“ upozornil. „V Česku by asi také nepřijali, kdyby někdo dokázal, že klíčový obraz z národní sbírky je padělek. Pokud jde o případ s Rembrandtem, celý jsem ho později vydal knižně.“

„Zlín mi zůstal v srdci“

Pokud jde o jeho restaurátorskou činnost, podílel se rovněž na obnově desítek maleb Obrazárny Pražského hradu a je podepsán také pod kopií obrazu Svatý Jeroným Mistra Theodorika, jejž vlastní Národní galerie v Praze.

Makeš žije v ústraní na jednom ze čtrnácti stockholmských ostrovů, a když si pozve přátele, nejprve si je s oblibou dobírá průpovídkou, že by si měli cestu za ním prodloužit nejméně o dva nebo tři dny. „Vzduch je tady pro každého natolik čistý, že si každý host ze všeho nejvíc přeje, abych ho nebudil. Průměrný Čech tak u mě před prohlídkami místních krás prospí dva dny navíc,“ usmívá se.

I když Stockholm už za Zlín měnit nebude, rodné město pro něj navždy zůstane nedostižné. „Zlín mi zůstal v srdci a nemůžu se dočkat, až se zase projdu jeho ulicemi,“ naznačil. „Snad to nebude dlouho trvat. Moc mi chybí.“