Modely v Bystřickém parku miniatur už odolaly povodni i krupobití

  14:44
Když začal Zdeněk Brachtl na jaře 2018 na bystřických Lužánkách stavět první model, ztrácel se v přerostlé trávě rostoucí v údolíčku, kde se předtím pásly krávy. Po čtyřech letech má brněnský modelář hotovo.

Jeden z modelů Bystřického parku miniatur při silné bouřce, která oblast zasáhla 29. června, tedy těsně před slavnostním otevřením. Díky pevným základům odolaly miniatury velké vodě bez újmy. A nepoškodilo je ani krupobití. | foto: Městské muzeum Bystřice nad Pernštejnem

Návštěvníci mohou od konce června obdivovat unikátní Bystřický park miniatur s šestnácti modely hradů a dalších památek z povodí řeky Svratky od Jimramova po Tišnov.

„Původně mělo být modelů celkem sedmnáct, hornickou osadu Havírna (u Štěpánova nad Svratkou – pozn. red), která je i na vstupní tabuli, jsme nakonec vypustili, protože by neměla takovou vypovídací hodnotu. Byla by to díra v zemi a pár domečků okolo, ze stavebního hlediska nic zajímavého. Jen by se Havírna dostala víc do povědomí,“ říká devětačtyřicetiletý tvůrce. Park miniatur podle něj poslouží i jako inspirace k výletům do okolí.

Jak dlouho jste na bystřických Lužánkách pracoval?
Na místě od jara 2018, už rok předtím začaly přípravy. První rok jsme udělali pět modelů ve vstupní části, ve druhém roce začaly vznikat nejnáročnější modely, Zubštejn s Pernštejnem. Pernštejn má obrovitánský sokl, železobetonový základ, vystavěný nasucho. Na něj přišla železobetonová deska a pak samotný hrad. Jen sokl nám trval dva až tři měsíce. Pak jsme pokračovali dál povodím Svratky, vznikly Osiky, Kunštát a další stavby. Jako poslední vznikl letos hrad Skály a klášter v Doubravníku. Během let se k jednotlivým modelům vracím, dotvářím je a upravuji. Když se teď zastavím a ohlédnu, jsem mnohem spokojenější než na začátku.

Dá se říci, kolik času v průměru zabral jeden model?
Na hodiny nevím, ale jsou to zhruba dva měsíce včetně přípravy. Býval jsem tu tři čtyři dny v týdnu od rána do večera, hodně mi pomáhal ředitel muzea Vladimír Cisár, který s myšlenkou parku miniatur přišel, s kolegyní Eva Strakovou z muzea. Hodně záleží na velikosti modelu a soklu, samotný model jde poměrně rychle. Oproti jiným parkům miniatur jsme vytvářeli i kopce, aby modely vynikly, nejsou na rovině. Zrovna Pernštejn jsme dodělávali opakovaně, než si terén sedl. Žádný podobný park této koncepce neexistuje.

Na Slovensku u Čachtic mají park miniatur na mnohem menším pozemku, na rovině, z betonových modelů přecházejí na plastové. Mají tam hrady, zámky, kostely, nejrůznější stavby odjinud, tomu jsme se chtěli vyhnout. V tomto regionu bylo od Jimramova po Tišnov hodně různorodých hradů, které přitom vznikly zhruba ve stejné době, ve druhé polovině 13. století. Kunštáti stavěli hrad, Pernštejnové jiný, páni z Lomnice zase odlišný typ, to je úžasné. .

Park miniatur už prověřily silné bouřky, dokonce i těsně před slavnostním otevřením. Přežil bez úhony?
Modelům se nic nestane, jsou na pevných základech. Korýtko potoka, co vytéká z malého rybníčku, se rozvodnilo, u Aueršperka byl dokonce malý vodopád, v dolní části se to rozlilo. Apokalypsy mám rád, povodeň byla úžasná. Byl jsem zrovna na místě, energie toho živlu byla cítit přímo. Bylo to dynamické, divoké a nádherné, to v jiném parku postaveném na rovině nezažijete. Kroupy byly nepříjemné, ale nic nepotloukly.

Jaké materiály jste použil?
Kámen, beton a železo, dřevo ne. U hradů by měly být mosty, problém je, že návštěvníci jsou nenechaví, fůru mostů už zničili a rozbili. Některé jsem proto musel zrušit. Příští rok udělám železné s imitací dřeva, aby měly větší životnost. Řetízky kolem modelů zkrátka některé návštěvníky neodradí. Přírodní živly ty modely vydrží, ale nevím, zda i přes instalovaný kamerový systém přečkají některé návštěvníky.

Časově nejnáročnější hrady už jste zmiňoval. Co vám jinak dalo nejvíc zabrat?
Asi poslední model, doubravnický klášter. Nebyl to ani tak technický zádrhel, jako věc koncepce. Na základě archeologického průzkumu víme, jaký byl ambit. Kostel, který jsem k němu připojil, tým docenta Ungera pomocí georadaru asi v 80. letech minulého století našel, zatímco při revizním průzkumu už jej nenašli. Udělal jsem základní variantu, kde mám jen krátké presbyterium (kněžiště). Můžeme se dohadovat, jestli ta objevená zeď patřila k němu. Když archeologové ještě něco objeví, můžu model přistavět. (směje se)

Mnohé stavby se na rozdíl třeba od Pernštejna nebo kláštera Porta Coeli vůbec nedochovaly, nebo z nich zůstalo pár zdí. Park se prezentuje tak, že jsou památky zpodobněné v éře jejich největšího rozmachu. Jak jste hledal jejich podobu?
Pernštejn se kromě pozdějších přístaveb dochoval ve středověké podobě, podoba jádra Zubštejna se dala dobře odvodit podle otisků na zdivu. U hradů, které už nestojí, je to interpretace, jak to s velkou pravděpodobností mohlo vypadat, jak říkám, ideální rekonstrukce. Je v tom kousek zvědavosti a romantismu, když přijdete na zříceninu a představujete si, jak ten hrad mohl v minulosti vypadat. To mě baví, ne současný stav. Seženu si k tomu literaturu a na jejím základě a studiu pak tvořím modely. Je to vždy jedna z možných rekonstrukcí, jak to mohlo vypadat.

Park byl přístupný od začátku, lidé vás mohli sledovat při práci. Co jste ve vznikajícím parku zažil za situace?
Seznámil jsem se se spoustou zajímavých lidí, kteří se vyptávali. Kolikrát jsem jim udělal při práci přednášku. Sice mě někdy trošku zdržovali, ale to jsem vždycky dohnal.

Neradili vám, jak to máte udělat?
Vůbec ne. Ptali se na materiály, na historii… Byla to příjemná setkání. Ale někteří neinformovaní návštěvníci tady poznávali Karlštejn, nebo když jsem zrovna dělal válcovou věž, mysleli si, že to bude Kokořín. (směje se)

Prezentujete se jako modelář, ale neživíte se tím na plný úvazek. Jaké je tedy vaše civilní povolání?
Jsem takový univerzální člověk, původní profesí strojař. Jednu dobu jsem opravoval digitální tiskárny, dělal jsem i v bezpečnostních službách. Vnitřně mě zajímá historie, architektura, umění. Mám takový dvojkolejný život, něčím jsem se živil a něco jiného mě zajímalo, ale nenapadlo mě se tím živit. Už dávno jsem mohl dělat modelářství na profesionální úrovni, k hradům jsem tíhnul od malička. Pět let jsem dělal park pro Bystřici prakticky na plný úvazek, přes léto jsem stavěl, přes zimu jsem si chystal plány a další projekty. Co budu dělat dál, zatím nevím. Občas se někdo ozve, kasteláni už o mně vědí, první model jsem před lety dělal pro Veveří.

Autor: