„Umění by podle mě mělo poutat pozornost veřejnosti a budit emoce, což tyto sochy bezesporu splňují. Tím, že se nacházejí na veřejných místech, si je prohlédnou i lidé, kteří by na výstavu současného umění do galerie třeba nepřišli,“ míní novoměstský starosta Michal Šmarda.
A je podle něj logické, že se díla někomu líbí a někomu ne. „Věřím ale, že si k nim během toho roku spousta lidí najde cestu. Bude zajímavé sledovat sochy v průběhu ročních období, kdy se jejich okolí bude proměňovat. To je výhoda takto dlouhé výstavy pod širým nebem,“ dodal starosta.
A expozice Suškových děl nebude rozhodně poslední. Město společně s Horáckou galerií, která současnou výstavu pořádá, plánuje servírovat tvorbu současných umělců veřejnosti pravidelně, a to formou bienále s názvem Sochy pod novoměstskou oblohou.
„Bude se jednat o instalaci soch na vybraných místech ve městě, případně v jeho okolí, od jara do jara následujícího roku. Pokud budou mít sochy či objekty příznivý ohlas veřejnosti a bude zde i zájem ze strany města, nabízí se možnost odkoupit je natrvalo,“ nastínila Věra Staňková, ředitelka Horácké galerie.
Projekt má podle ní potenciál stát se významnou kulturní událostí nejen v rámci regionu a České republiky, ale i střední Evropy. Do Nového Města by mohl přilákat kromě turistů také milovníky umění, sochaře či studenty výtvarných škol.
K Novému Městu se pojí sochařský věhlas
Otevře se tak i prostor třeba pro rezidenční pobyty. „Idea je jasná: tak jako se jezdí za moderním uměním na Biennale do italských Benátek nebo do francouzského města Angouleme na největší evropský festival komiksu, bude se jezdit do Nového Města za sochařským uměním. Hezky bychom tak navázali na zimní biatlonovou sezonu, kdy sem přijíždějí sportovní fanoušci,“ přiblížila Staňková.
Čestmír Suška
|
Ostatně před několika lety již město podobnou tradici mělo, ačkoli v méně koncepční podobě. Ve spolupráci s Horáckou galerií a jejím tehdejším ředitelem Josefem Chalupou byly sochy umisťovány do centra města - šlo třeba o díla Antonína Kašpara. Aktivita ale byla přerušena rekonstrukcí náměstí a po jejím dokončení již započatá tradice nepokračovala.
Nynější snahou Novoměstských je naplno využít sochařského věhlasu, jenž se k sídlu pojí. „Město samotné je galerií pod širým nebem, zejména díky svým rodákům, sochařům Janu Štursovi a Vincenci Makovskému. Jejich žáci a další autoři na jejich uměleckou práci navazovali a jsou zastoupeni ve zdejších sbírkách i v exteriéru - například Josef Klimeš, Arnošt Košík, Julius Pelikán, František Kovařík nebo Jiří Plieštik,“ vyjmenoval kurátor výstavy Jakub Orel Tomáš.
Horácká galerie navíc vlastní kvalitní sbírku soch a plastik, reflektující práci sochařů, již z Vysočiny pocházeli nebo zde žili a tvořili.
„Jedná se většinou o autory starší generace nebo autory již nežijící. Jedním ze způsobů, jak smysluplně navázat na tuto sochařskou tradici, je možnost systematicky představovat současné autory a jejich tvorbu co nejširšímu publiku. A to nejen formou tradičních autorských výstav v galerii, ale také venkovními instalacemi, které jsou přístupné široké veřejnosti,“ vysvětlil kurátor.
„Má město zapotřebí takovou ‚výstavu‘?“
Právě prezentace děl přímo ve veřejném prostoru se však obvykle neobejdou bez emotivních reakcí obyvatel. Stejně jako tomu je teď v případe Suškových objektů.
„Tomuhle se říká umění? Já nevím, ale takovéto ‚umění‘ bych vystavoval někde v muzeu, a ne v centru města. Je to akorát k vzteku. Má město zapotřebí takovouto ‚výstavu‘? Myslím, že centrum města je dostatečně atraktivní i bez těchto ‚atrakcí‘,“ zní jedna z mnoha reakcí obyvatel na facebookových stránkách města.
Nechybí ale ani pozitivní ohlasy, a to nejen od místních. „Když jsem zaregistrovala, jak se obří nádrže Čestmíra Sušky sunou k Novému Městu, hlavou mi projelo: ledy se hnuly. Už nejméně pět let si říkám, proč ve Žďáře nebo v Novém Městě nevidíme současné umění. Vrtá mi to hlavou poslední dobou čím dál častěji, když vidím, jak i menší města, jako je Znojmo, Litomyšl či Kutná Hora, prezentují v malých galeriích a ve veřejném prostoru současné české tvůrce,“ vyjádřila se Romana Šimurdová, vysokoškolská pedagožka ze Žďáru nad Sázavou.
Zdůraznila také, že nyní organizátory čeká ještě těžší úkol, než jakým realizace a instalace výstavy bezpochyby byla - obhájit výběr umělce a jeho tvorby před veřejností.
S rozporuplnými reakcemi je autor smířen
„Před lidmi, co v něm vidí jen šrot a rezavé nádrže. Před těmi, kterým uniká smysl toho všeho. Nevidí v tom posun, kdy odpadový materiál autor z cesty na ‚šrotiště‘ bere a vdechne mu nový život. Vyřeže do něj delikátní, mnohdy až krajkový vzor a udělá z něj krásný objekt. Odpad vloží do nového významu. Socha přece není jen o materiálu,“ řekla Šimurdová.
S rozporuplnými reakcemi je smířen i Čestmír Suška. „Určitě není cílem, aby mé sochy vzbuzovaly negativní reakce, ale umění by nějaké emoce vyvolávat mělo, ať už kladné, či záporné. Vždyť i lidé jsou různí, mají různé představy, názory, vzdělání,“ míní autor.
S místy, kde objekty budou stát, se umělec dopředu seznámil na fotkách a konzultoval je i se svým kamarádem, sochařem Jiřím Plieštikem. Na slavnostním zahájení výstavy, jež proběhlo 28. května v rámci Galerijní noci, Suška osobně dorazil. „Všechna místa se sochami jsem si již obešel a musím říct, že do prostoru zapadají moc hezky,“ pochválil realizaci výstavy umělec.
Názor na sochy si lidé budou moci ještě dlouhou dobu tvořit. Skulptury, jež Suška vytváří z vysloužilých nádrží, sil a cisteren, zůstanou ve městě vystaveny až do března 2022.