Dala jsem mu škaredou užoulanou kytku, líčí dívka ze slavné fotky s vojákem

  9:42
Stovky snímků vytvořil na konci války žďárský fotograf Vilém Frendl. Zachytil třeba vlak vykolejený partyzány, sovětské kaťuše na náměstí, výhrůžné jízdy německých tanků nebo popravené Žďáráky. Nejznámější je však fotografie dívky předávající kytičku rudoarmějci před kostelem Nejsvětější Trojice.

„Řekla bych, že tato populární fotka byla snad každý rok při výročí v místních novinách. Taková scéna se soudruhům hodila. Ale nikdo asi nevěděl, kdo na fotce je, jen nynější historici v muzeu,“ popisuje Jana Stará, rozená Frendlová.

Právě fotografova dcera je onou dívkou, která spontánně natrhala kytičku pro vojáky. „Táta mě zachytil na více snímcích, byla jsem hrozně všetečná,“ vypráví se smíchem.

Když viděla v Horní ulici, kde Frendlovi bydleli, pochodovat rudoarmějce, rychle zaběhla zpátky do dvora. „Na naší rozšlapané zahradě, kde rajtovali i vojáci s koňmi, jsem posbírala zbylé narcisky a utrhla šeřík. Byla to taková užoulaná, škaredá kytička,“ vybavuje si.

Jednoho z vojáků vyrušila a zastavila. „Měl výložky, takže to byla nějaká vyšší šarže,“ dodává.

Ze špinavých a vyřízených Němců měla škaredé sny

Německou okupaci a válku vnímala dětskýma očima, tehdy v květnu se blížily její šesté narozeniny. „Cítila jsem veliké napětí a strach dospělých. Chtěli nás ušetřit a nevysvětlovali nám všechno dopodrobna, ale obavy jsme cítili,“ vzpomíná na válečné roky s tím, že pro tehdejší Žďár byl nejhorší právě konec války.

Ale ještě pár týdnů předtím Němci, kteří ve Žďáře měli opravnu bojové techniky, jízdami v ulicích tanky testovali a zároveň demonstrovali svoji sílu. „Vybavuji si, jak se s tankem otáčeli na křižovatce u hostince Convent. Běžela jsem za tatínkem, že nám chtějí Convent odstřelit,“ líčí, jak ji to bralo u srdce.

Dům Frendlových stával jen kousek odtud, na úrovni dnešního obchodního centra Convent. „Zahradu jsme měli až k Hornímu rybníku, který tehdy sahal až za dnešní silnici na Nové Město,“ porovnává, jak se změnil Žďár. Z někdejší Horní ulice zůstal jen kostelík, jinak celá ustoupila potřebám rychle rostoucího průmyslového města. Dnes tudy proudí tisíce aut denně.

V Horní ulici, kde byla mezi kostelíkem a hostincem křižovatka silnic na Brno a Nové Město, se pořád něco dělo. Jana Stará si také pamatuje, jak tudy pochodovali odzbrojení Němci. „Když jsme je viděli, báli jsme se jich. Byli úplně špinaví a vyřízení. Noc co noc jsem pak měla děsy a škaredé sny,“ líčí.

Otce s fotoaparátem na půdě naštěstí nenašli

Horní ulice (ale třeba i sousední Nerudova) válkou hodně utrpěla. Mnoho domů vyhořelo nebo bylo poškozeno střelbou. „Několik dní jsme žili ve sklepě. Byl přizpůsobený k bydlení, dalo se tam i vařit. Když začalo v sousedství hořet hospodářství Svobodových, všichni za tmy hasili, utvořili řetěz s kýbly. My děti jsme tam nesměly, hlídal nás hluchoněmý strýček Emín,“ vzpomíná Jana Stará.

Některé výjevy jí pořád živě vyskakují před očima, možná i díky snímkům jejího otce, které vyšly i knižně. To, že se s fotoaparátem vydával do ulic, jej málem stálo život.

„Prchající Němci zahlédli, jak se zablýskl jeho objektiv na půdě Čechova domu. Naštěstí jej pak ukrytého za trámem neobjevili. Nakoukli tam a mazali pryč. Kdyby sami neměli strach, asi by prohledali půdu víc...,“ líčí vzrušeně.

Její otec, vyhlášený fotograf, který loni obdržel in memoriam Cenu města, musel po válce kmitat. „Jezdil hodně fotit ruské vojáky do Malého lesa, tam někde asi museli tábořit. Mysleli si, že jim hned dá snímky. Fotoaparát byl pro ně hotový zázrak, vůbec nevěděli, jak funguje,“ podivuje se.

Sovětští vojáci stáli na focení dlouhou frontu

Rudoarmějci také stávali frontu před ateliérem, vinula se ze schodiště v patře až ven ze dvora. „Jeden voják se dokonce dožadoval, aby mu okamžitě dal podobenku. Proto táta, aby mohl v klidu pracovat, nechal před ateliér postavit hlídku, aby už nikoho nepouštěla dál, jinak by se fotek nedočkali. A mě pak hlídka odmítla pustit domů, když jsem šla ze školy,“ vybavuje si. Část rudoarmějců totiž zůstala ve městě až do září.

Ne vždy jsou rodinné vzpomínky pozitivní, dodnes koluje u Frendlových historka o opilém veliteli, kterému všichni podřízení říkali Geroj.

Z osvoboditelů se po 23 letech stali okupanti. V té době Vilém Frendl podruhé přišel o svůj ateliér, který mu komunisté zabavili už po roce 1948 a musel znovu pracovat pod hlavičkou komunálních služeb.

Autor: