Původně se měli Foitovi, jejichž kořeny jsou úzce spojené s Vysočinou, vypravit v roce 1947 na jeden rok trvající pracovní cestu do Afriky, kde měli pro Antropologický ústav v Praze sbírat kulturní a etnické otisky tohoto kontinentu.
V Evropě zanechali u prarodičů osmiletou dcerku Regínu. Z jednoho roku se ale stalo v důsledku nepředvídaných okolností a politických zvratů téměř pětadvacetileté odloučení.
Africká odysea vyvrcholila, když František V. Foit tragicky zahynul v roce 1971 v Jugoslávii, na území dnešního Slovinska, krátce po návratu do Evropy.
Irena Foitová svou dceru viděla znovu až po 24 letech a domů do Telče se za ní vrátila až na sklonku svého života, v polovině 90. let.
„Dodnes nechápu, jak jsem to všechno přežila,“ vzpomínala Irena Foitová v roce 2003 v rozhovoru pro MF DNES.
Nyní práci umělce Františka Vladimíra Foita a jeho životní osudy připomíná výstava v telčském Hasičském domě, jež je k vidění do 10. října.
Většina lidí zná cestovatelskou dvojici Zikmund–Hanzelka, málokdo však ví o Foitových expedicích, které byly svým zaměřením a posláním jedinečné a svými zkušenostmi pomohly dalším cestovatelským týmům. Letos uplynulo 50 let od Foitova úmrtí a také 90 let od jeho první předválečné cesty do Afriky.
První přejezd Afrikou pro busty domorodců
V roce 1931 se sochař František Vladimír Foit společně se svým přítelem Jiřím Baumem vydali na první cestu Afrikou - z Alexandrie do Kapského Města.
František Vladimír Foit
|
Jeli malou dvouválcovou, vzduchem chlazenou tatrou. Cestu podnikli z pověření Antropologického ústavu Karlovy univerzity v Praze, aby zachytili a přivezli busty afrických domorodců.
Byl to první československý přejezd napříč Afrikou. Celou svou cestu Foit zdokumentoval fotoaparátem. Negativy snímků se dochovaly na skleněných deskách, ze kterých byly zhotoveny fotografie a následně vytvořená aktuální výstava v telčském Hasičském domě. Doplňují ji sochařovy práce, modelované přímo v terénu, a etnografické sbírkové předměty, které věnoval telčskému muzeu.
Po první úspěšné expedici se chystal František V. Foit do srdce Afriky znovu. Opět měl přivézt plastiky jednotlivých afrických kmenů pro účely studia Antropologického ústavu. Nejdříve však musel přečkat druhou světovou válku. A přítele Jiřího Bauma, jenž zahynul v koncentračním táboře, nahradila Foitova žena.
Jak vzpomínala, její zájem o Afriku byl tehdy čistě romantický. Zato její muž byl dle jejích slov Afrikou zcela okouzlen: „Už od dob studií stával jako omámený před exponáty z Afriky.“
Mnohokrát dolovali auto z písečných dun
Když se na podzim 1947 vypravili do Afriky čtyřválcovou tatrou, které důvěrně říkali Hadimrška, na telčské náměstí se s nimi přišly rozloučit desítky lidí. Z Československa putovali přes Německo, Švýcarsko a Itálii, lodí do Alžíru a severní Afriky. Zvládli náročný přejezd Sahary a mnohokrát dolovali své auto uvězněné v písečných dunách.
Pak pokračovali hlouběji do vnitrozemí černého kontinentu. Plavili se přes řeky, prodírali se pralesem, dostali se na místa, kde ještě nebyla lidská noha, ale také utíkali před lynčováním domorodců.
Na některých místech zůstávali i několik měsíců, protože František V. Foit přímo na místě modeloval busty. Třeba u kmene Pygmejů, které si oblíbili, žili dokonce jeden rok.
„Materiál, ze kterého sochy tvořil, byl většinou polopísek či hlína. Model musel čtrnáct dní schnout a pak nastala těžká práce s jeho sušením. Pokud jsme totiž busty přikládali k ohni příliš rychle, okamžitě se rozpadly. Pak následovalo barvení. Aby plastika dostala černou barvu, spojil se manžel s domorodci a vyrobili černou tekutinu, kterou se hlavy polévaly,“ líčila Irena Foitová.
Obklíčil je dav stovek rozlícených domorodců
Jednotlivé modely a další sesbíraný etnografický materiál putoval do Brazzaville, hlavního města tehdejšího Francouzského Konga, a pak přes řeku Kongo do Leopoldville, dnešní Kinshasy, kde byl československý konzulát.
Veškeré práce spojené s přepravou a proclením vypálených plastik spočívaly na bedrech domorodců. A právě autentičnost Foitových modelů a jejich realistické ztvárnění stálo za nečekanými problémy, kterým museli čelit. Mezi místními se totiž začalo šuškat, že Foitovi jsou lidožrouti, kteří svým obětem usekali hlavy. Tak si totiž vysvětlovali plastiky hlav uložené ve velkých bednách.
Nervozita s tím spojená ve městě rostla, až vyvrcholila jednoho červnového dne roku 1950.
„Byli jsme ve městě a najednou nás zastavil několikasethlavý dav domorodců. Během dvaceti minut tam bylo skoro celé město. Všichni byli rozčílení, ruce zvednuté v pěst a křičeli na nás ‚Mitumbula, mitumbula‘ (lidožrouti). Zachránila nás až jedna Američanka, která mezi ten dav vjela autem,“ vzpomínala Irena Foitová.
Odpor proti Foitovým byl tak veliký, že to vedlo až k vyhlášení výjimečného stavu ve městě. Nepokojů se podle Ireny Foitové účastnily tisíce lidí.
Do Československa nemohli, byli nežádoucí
Sochaře Foita před kamenováním zachránila policejní eskorta. Úkryt manželé našli na několik dní ve sklepě československého konzulátu. Poté úřady rozhodly, že Foitovi musí okamžitě odjet, a na sedm měsíců je před světem ukryly uprostřed pralesa v chatrči určené lovcům lvů.
Mezitím se v Československu vlády ujali komunisté. „Byli jsme obětí politiky. Nemohli jsme se vrátit, byli jsme nežádoucí. Po roce 1948 jsme přišli o veškerý majetek. Měli jsme u Telče továrnu na zpracování kamene a nějaké polnosti. Kvůli politice, která nás pronásledovala i v Africe, jsem prakticky přišla i o svou dceru. Měla jsem štěstí, že jsem měla báječné rodiče, kteří ji vychovali. Přišla jsem však o nejhezčí léta jejího života,“ konstatovala Irena Foitová.
Poprvé mohla dceru vidět po více než dvaceti letech. Úřady v 60. letech umožnily jejich dceři navštívit rodiče přímo v Africe. „Stáli jsme na letišti proti sobě a jenom jsme na sebe hleděli,“ vybavovala si.
V 70. letech se Foitovi rozhodli, že se vrátí do Evropy. Československo však nepřicházelo v úvahu, a tak zůstali v Jugoslávii. Měsíc po jejich příjezdu tam však měli automobilovou nehodu. František V. Foit na místě zemřel, jeho žena měla vážná zranění. Zůstala však v tehdejší Jugoslávii dalších skoro třicet let a teprve na konci 90. let se přestěhovala za dcerou do Telče.
Irena Foitová zemřela v roce 2005, její dcera v roce 2018 jako bezdětná. Odpočívají v rodinném hrobě v Telči, kam byly převezeny i ostatky F. V. Foita.