Váš řemeslný ateliér Forest Ritual zákazníci hodnotí velmi kladně. Už několik let po sobě má v hodnocení na serveru Mapy.cz stále pět hvězdiček, tedy maximum. Čím si to vysvětlujete?
Forest Trent (F. T.): Těch důvodů bude asi víc. Předně jsme nejspíš jediní v Náměšti a okolí, kteří se věnují právě zakázkové výrobě z kůže a opravám kožených věcí. Při naší práci se také snažíme vycházet vstříc všem požadavkům, což je možná trochu sebedestruktivní cesta, ale lidé to evidentně oceňují. Výhodou je i náš široký záběr, co se činností i zboží týče, ač to vůbec nebyl náš cíl – spíš se ty věci postupně samy nabalovaly. A teď už máme opravdu stopku, dál už se rozmáchnout nemůžeme.
Barbora Masaříková a Forest Trenz
|
Jaký váš záměr stál úplně na počátku? S čím jste do nenápadného domku v podzámčí šli?
Barbora Masaříková (B. M.): Když jsme ho zařizovali, sami jsme nevěděli, jak se to celé vyvine. Vrátili jsme se tehdy do Náměště z ročního cestování po Evropě. Mysleli jsme, že jen uděláme technickou na auto a pojedeme zase dál. Jenže plány nám zmařil covid, který nás upoutal doma. A jelikož jsme v té době bydleli v bytě, sháněli jsme nějaký ateliér, kde by se dalo tvořit.
Jak jste narazili zrovna na domek u zámecké jízdárny? Je takový dost zastrčený…
F. T.: Je pravda, že ani místní, kteří to tu znají, nevěděli, že tady něco takového vůbec je.
B. M.: Zakotvili jsme v něm opravdu náhodou. Šla jsem se zeptat na radnici, zda nemají k dispozici nějaké městské prostory k pronájmu. A zrovna tohle byl volný, asi dvacet let nevyužitý domek, který sloužil jen jako sklad.
Asi podle toho i vypadal, že?
F. T.: Samozřejmě. Bylo tu vlhko, plíseň, nepořádek. První tři měsíce, navíc zrovna v zimě, jsme si fakt mákli, aby to tady trošku prokouklo. Museli jsme udělat nové podlahy, vodu, elektriku, vše uklidit, vyčistit. Ale stálo to za to. Je tady totiž opravdu moc příjemné, tvůrčí prostředí. Ticho, klid, koukáte ven do zeleně, kde je park, zámecká obora. V říji posloucháte řev jelenů, v zimě, když opadá listí, zvířata přímo i vidíte. Nádhera.
Podnikání jste rozjížděli v době pandemie covidu. Jak na to vzpomínáte?
F. T.: My jsme to zpočátku ani nebrali tak, že budeme podnikat. Chtěli jsme opravdu hlavně tvořit, dělat, co nás baví. A když se něco prodalo, bylo to fajn. Nakonec si nás zákazníci postupem času našli sami, zakázek i přidružených činností přibývalo.
S jakým sortimentem konkrétně jste začínali?
B. M.: S koženými výrobky. A jelikož Forest sám potřeboval ostré nástroje, pořídil si brusku a brusné kameny. Začali za ním ale chodit lidé, zda by jim také nenabrousil nože či nůžky. Tak začal brousit i pro veřejnost.
F. T.: Přítelkyně Barča je zase sochařka, takže vyrábí plecháčky, malované cedule i různé šperky. No a protože jsme poblíž zámku, nabízí se prodávat také něco pro turisty, kteří se kolem chodí projít parkem. Zboží v obchůdku jsme tomu uzpůsobili, včetně provozování malé kavárny. V té si zase plní sny Barčina mamka Věra, která vždy toužila mít svoji cukrárnu. Vše se nám hezky propojilo.
Pojďme tedy na samý start, ke koženým výrobkům, které ostatně tvoří základ vaší nabídky. Jak jste se v minulosti k práci s kůží dostal?
F. T.: Nikdy jsem to jako obor nestudoval, nejsem odborník. Má původní profese je grafik, trávil jsem tak dost času u počítače. Chyběla mi ale manuální činnost, kdy může člověk za sebou vidět konkrétní výsledek. Takže jsem si jen tak sám pro sebe něco po práci vyráběl. Opasky, pouzdro na nůž. Všimli si toho mí kamarádi a chtěli, abych jim taky něco udělal. Pozvolna se to nabalovalo, zájemců přibývalo a teď z toho je mé povolání.
Co všechno dnes z kůže v Náměšti vyrábíte?
F. T.: Téměř cokoliv. Hlavně opasky a různé brašny, peněženky, ale třeba i řemínky na hodinky, kasírky, obojky, vodítka, pouzdra na nože, klíčenky nebo třeba uzly přátelství na šátky pro skauty. Snad jediné, co nedělám, jsou boty a koňská sedla. Můj původní záměr přitom byl, že si vyrobím své autorské věci, a ty pak budu na e-shopu prodávat. Ale je to přesně naopak, dělám v podstatě jen zakázkovou výrobu, produkty na míru. Na moji tvorbu mi už čas moc nezbývá.
Kůže si sama řekne, čím by se chtěla stát. V Brtnici křísí tradiční řemeslo |
Takže děláte pokaždé něco jiného, podle toho, s čím zákazník přijde?
F. T.: Přesně tak. Ale jsem rád, alespoň to není nuda. S každým výrobkem se naučím něco nového. Pokud totiž děláte věci na míru, musíte si nejprve vytvořit šablonu. A ta je potom určená opravdu jen pro to jedno konkrétní zboží, které už třeba nikdy jindy dělat nebudete. Zatímco při sériové výrobě jedete automaticky, vše máte nachystané. I proto jsou věci na zakázku dražší, zaberou mnohem víc času.
Kdo jsou tedy vaši zákazníci? Nadšenci, ochotní připlatit si za kvalitní věc?
F. T.: V podstatě běžní lidé, kteří chtějí třeba pořádný opasek. Nebo například myslivci, jimž vyrábím různé brašny, pouzdra nebo vodítka a obojky pro lovecké psy. Na obojky lze dát i gravírování či kovový štítek s kontaktem. Hodně děláme i dárkové zboží, proto si musím dávat pozor, jaké fotky dávám na náš Facebook. (smích)
B. M.: Možná to někoho překvapí, ale je skutečně dost zákazníků, kteří rádi zainvestují do kvalitního zboží. Pochopili, že jedna pořádná věc, co vydrží roky, je lepší než několik, které se třeba záhy rozpadnou. S takovými k nám pak lidé chodí na opravy.
Vyhovíte jim, i když přijdou s nekvalitní věcí, navíc vlastně od konkurence?
F. T.: Opravy obecně jsou taková nevděčná záležitost. Musí se totiž vyplatit oběma stranám, což je občas těžké vybalancovat. Někdy lidé přinesou skoro novou věc, která se jim rozpadla třeba po dni nošení. A po mě chtějí, ať to dám do pořádku, aby to potom vydrželo věčnost. Ovšem je-li to nekvalitní materiál, nic moc se s tím dělat nedá. Já se ale snažím lidem vycházet vstříc – co aspoň trochu jde, opravím.
Vy pracujete s jakým materiálem?
F. T.: Kupuji hovězí usně z českých koželužen, kterých už ale bohužel není mnoho. Decimetr čtvereční kůže vyjde v průměru na třicet, pětatřicet korun, takže nejde o úplně levnou věc. Ale dává mi to smysl – že se tento v podstatě odpadní materiál z masného průmyslu ještě dál využije. Konkrétně na opasky používám čtyřmilimetrovou hovězinu, ta je ideální. Zákazník si zvolí i barvu, tloušťku, šířku, dále přezku, gravírování – prostě má pásek dle svých představ.
Jak funguje proces šití?
B. M.: Vše se šije ručně, steh po stehu.
F. T.: Stroj jsem tu sice měl, ale akorát na něj sedal prach, tak jsem ho prodal. Stačí šídlo, dratev (nit – pozn. red.), dvě jehly, sedlářský koník a jedu. Ruční steh je mnohem pevnější, stroj ho takto nezvládne. Když šiji ručně, za každým stehem totiž dělám ještě uzel. Pokud se začne výrobek párat – třeba se na jednom místě nit prodře, je to jen malá vada, co lze snadno opravit. Nerozpadne se celá věc.
Na vašich rukou práce s šitím není téměř znát. Čekala bych rozpíchané prsty…
F. T.: Zatím se to naštěstí neprojevilo, jsem v pohodě. Říká se, že když ušijete první kilometr, dostanete to řemeslo do ruky. Je to o zvyku.
Kolik kilometrů už jste takto „ušil“?
F. T.: To jsem nepočítal, ale nedávno jsem ze srandy sečetl počet stehů na kasírce pro číšníka. Bylo jich celkem 721.
Dělali jsme pro nejluxusnější hotely, říká sklenář. Po půl století končí |
Náměšť je každé léto dějištěm festivalu Folkové prázdniny, kam přijíždějí tisíce lidí. A do vašeho ateliéru často míří i muzikanti. Prozradíte, za jakým účelem?
F. T.: Je to už taková tradice. (smích) Opakovaně se stává, že se některému hudebníkovi rozbije kožené pouzdro na nástroj. A jelikož obvykle jedou dlouhou tour, musí mít zavazadla v pořádku. Pak přichází za mnou. Letos jsem pomohl interpretovi z Afriky, který potřeboval opravit brašnu. Naštěstí jsem byl po zkušenostech z minulosti připravený – měl jsem v obchůdku alespoň kovadlinu, nějaké jehly a nýtky. Vyběhl jsem ven na parkoviště a brašnu mu opravil. Jinak se totiž během festivalu náš ateliér na týden mění v gastro provozovnu, přesněji ve výrobnu burgerů.
Ta je ale vyhlášená, na Facebooku lidé na vaše burgery pějí ódy. Máte speciální recept?
F. T.: Paradoxně do nich nedáváme nic speciálního, prostě jen kvalitní, čerstvé suroviny. Ale jsou fakt dobré – ostatně my je celý ten festivalový týden jíme taky. (smích) Tím, že si takto odskočíme k jídlu pouze jednou do roka, nejsme z gastronomie nijak vyhořelí, je to spíš příjemná změna. Kdybychom se v tom pohybovali denně, věřím, že je snadné vyhořet – zrovna tahle oblast podnikání je podle mě hodně náročná.
Ateliéru sice dominuje kůže, ale barevně i vzory upoutají při vstupu spíš plecháčky. Jak jejich motivy vznikají?
B. M.: Dělám jak své vlastní nebo Forestovy motivy, tak i náměty, s nimiž si přijdou zákazníci. Někdo chce třeba plecháčky jako součást svého merche, například ilustrátoři. Hodně je ale lidé pořizují jako dárky. Výrobek zapeču ve speciální peci, díky čemuž je obrázek odolný – zůstane tam v podstatě navždy.
Profesí jste ale sochařka. Této tvorbě se nevěnujete?
B. M.: V posledních letech moc ne, není na to dost prostoru, času a nemám ani takovou potřebu sochat. Sem tam ale vyrobím nějakou sochu na zakázku nebo se zúčastním skupinové výstavy. Právě nyní mám cyklus malých plastik na výstavě v galerii v Roudnici nad Labem. Tady pro nás ale pracuji spíš na menších věcech, jako jsou zmíněné plecháčky, cedule nebo i náušnice a další šperky.
Z čeho šperky tvoříte?
B. M.: Jsou dost osobité. Na našich cestách po světě sbírám různé přírodniny, třeba lišejníky, části rostlin, ale i věci vyplavené z moře, včetně mikroplastů. Tyto materiály používám právě při výrobě šperků. Obecně je mi hodně blízké ztvárnění témat, jako je cestování, zvířata, sepětí člověka s přírodou.
Před založením ateliéru jste rok cestovali dodávkou. Kde všude jste byli?
B. M.: Hlavně po Evropě – od Francie a Španělska přes Maroko až po Skandinávii. Vydali jsme o tom i knihu Život v dodávce. Tehdy ještě totiž nebyl tento způsob cestování tak populární jako dnes. My jsme tuhle variantu zvolili i kvůli pejskovi, jehož jsme měli. Byla to možnost, jak cestovat i s ním.
Teď hospodaříte v malém obchůdku, což je proti dobrodružství na cestách docela změna. Netáhne vás to do dálek?
F. T.: To víte že táhne! Snažíme se ty touhy nějak vybalancovat s prací. Občas někam odjedeme, ale už to s ohledem na obchůdek není na rok, ale nejvýš na pár týdnů. Je to přece jen jiné, když víte, že máte doma kupu zakázek a čekají na ně zákazníci. Dílnu i obchod rozhodně chceme zachovat, ale časem bychom se chtěli víc soustředit na e-shop. To by snad mělo jít s cestováním sladit snáz než zakázková výroba. Naším snem je nějaký delší pobyt ve Švédsku. Snad tam ještě naše dodávka dojede, má totiž na kontě 550 tisíc kilometrů.
Zbývá vám čas ještě na nějaké další koníčky?
F. T.: Koupili jsme pozemek – říkáme mu remízek, kde chováme ovce. Zatím jen čtyři, ale plánujeme chov rozšířit. Stavíme tam stodolu, sázíme ovocné stromy, staráme se o kus lesa. Do budoucna bychom si přáli ještě pojízdnou saunu a Barča by chtěla koně. Takže jak skončí práce v dílně, míříme pracovat zase tam.
Na závěr se nelze nezeptat na vaše netypické jméno – Forest Trenz. Je umělecké?
F. T.: Trenz je mé normální příjmení. A mé původní křestní jméno mi nějak nesedlo. Od malička mi stejně všichni říkali Forest. Tak jsem se někdy před osmi lety rozhodl, že se tak budu jmenovat i oficiálně.
B. M.: Když jsme spolu chodili, já jsem prvního půl roku ani nevěděla, jak se ve skutečnosti jmenuje. (smích)