Váš antikvariát Mlha, který teď po zhruba patnácti letech zavíráte, znají lidé ještě z dob, kdy úspěšně fungoval v hale žďárského vlakového nádraží. Později jste se přesunul do obchodního domu u bazénu. Kde se vám dařilo lépe?
Na nádraží byla samozřejmě frekvence kolemjdoucích větší, mnozí si přišli i pro doplňkové zboží, které jsem tam měl, třeba různé dárkové předměty, a podívali se u toho rovnou i na knížky. U bazénu, navíc v patře, to bylo horší, jenže při množství knih, které jsme měli, jsme už prostě potřebovali větší prostor. Faktem ale je, že na zákaznících, kteří se přichází jen tak náhodně podívat, prodej stejně nestojí.
Alexandr Králík
|
Na čem tedy?
Dnes antikvariáty fungují, možná až na pár výjimek, hlavně v online prostředí. I já jsem tam záhy přešel. Spousta lidí říká, že si musí knihu očichat, prolistovat, ale pokud shání něco konkrétního, je pro ně snazší si titul objednat jednoduše přes e-shop. Občas se někdo zastavil i osobně, to ano, ale rozhodně to nedělalo příjmy, jež by prodejnu uživily. Byli jsme spíš provozovnou, kde bylo potřeba denně hledat svazky, balit je a odesílat.
Je to specifikum menších měst, nebo to tak funguje i jinde, kde je potenciálních zákazníků víc?
Možná někde v Praze by se prodejna uživila i bez online prodeje, ale to jsou opravdu výjimky. E-shop je podle mě dnes základ. Některé antikvariáty v Praze mají dokonce už jen výdejní okénka, kde si vyzvednete zamluvené zboží. Práce antikváře se tak dost proměnila – její značnou část tvoří zadávání položek do systému a celkově katalogizace svazků, aby mohly být obratem odesílány. Musíte mít dobrý systém, abyste knížku nehledali tři dny.
Byl toto důvod, proč jste provoz Mlhy ukončil?
Ne, toto zaměstnání mě a později i mou ženu těšilo. I když bylo osobního kontaktu se zákazníky méně, pořád šlo o velmi hezkou práci. Procházíte stovky až tisíce knih, listujete v nich, bavíte se s lidmi, kteří mají stejný zájem jako vy – i když mnohdy jen telefonicky. A na uživení zhruba jednoho člověka prodej stačil. Ale toužil jsem se vrátit ke svému původnímu řemeslu: umělecko-řemeslný keramik. I když mě knížky baví, keramika, jíž se teď už naplno věnuji, mě naplňuje víc.
Jaké tituly šly u vás na odbyt nejvíce?
Zájem byl o sběratelské kousky, například mayovky. Často je schraňují starší lidé – z nostalgie si kompletují knížky, co četli v mládí. Dobře se prodává i naučná literatura nebo třeba novější romány, ale ty se do antikvariátu dostanou třeba až po deseti letech.
Sedíme spolu mezi tisíci svazky knih. Obchod máte oficiálně zavřený. Co budete s takovým množstvím čtiva dělat?
To je hodně těžká otázka. Knih jsem měl kolem 30 tisíc, třetinu jsem teď procházel, protože jsem ji neměl ještě zpracovanou. Nejlepší kousky si nechám – holt si pořídím velkou knihovnu. Něco se pokusím prodat pod cenou, třeba ostatním antikvářům. Část rozdám. A zbytek čeká likvidace.
Co si pod tím představit? Sběrný dvůr?
Na sběrném dvoře je to problém, protože vám nevezmou knihu s obálkou – ta je většinou z jiného materiálu, takže pak bych je musel trhat. To je pro mě opravdu nemyslitelná až barbarská činnost, takže o ni asi budu muset požádat někoho jiného. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že všechny knížky nelze skladovat donekonečna. Stále vychází nové a nové tituly, v Česku šest sedm denně, takže se mezi staršími kousky prostě musí udělat místo na nové. A je fakt, že některé literatury mi stejně až tak líto není.
Jaké například?
Jirásek třeba vycházel pořád dokola, v různých vydáních. Je to literatura, která má svou kvalitu, ale v oběhu je jí prostě moc. Nebo taková Šmahelová, případně různí autoři z 50. let, budovatelské romány, které nikdo moc nečetl ani tenkrát. Ty knihy se dávaly jako dárky od ROH, vycházely v obrovských nákladech. Můžete si být jistá, že když mi někdo donesl do obchodu krabici knih, nějaká Šmahelová tam vždycky byla. (smích) A kdo to dnes ještě bude číst?
Pamatuje fronty na Párala, dnes knihkupkyně nejvíc prodává severské krimi |
Jak často vám lidé takové krabice nabízeli?
Pořád! Snad denně někdo volal, že má nějaké knihy, zda je nechci. Každý má ten nápad, že zatelefonuje do nemocnice, domova důchodců, do knihovny… a do antikvariátu. V Česku je prostě taková kultura, že se knížky nevyhazují.
Zmínil jste, že se chcete víc věnovat keramice. Oč přesně půjde?
Až knihy roztřídím, plánuji místo antikvariátu keramický ateliér. Chci tam dělat kurzy, kde by si zájemci zkusili vytočit něco na kruhu nebo i vyrobit „z volné ruky“. Rád bych přidal i kurzy jiných výtvarných a rukodělných činností. Bylo by to pro mě i určité zázemí, jinak mám totiž v letní sezoně otevřenou dílnu na hradě Pernštejn – zhruba od května do září. Lidé se mohou dívat, jak mé výrobky vznikají, a nějaký si třeba rovnou pořídit. Mám tam místo hned vedle uměleckého kováře Tomáše Plachého. Pro návštěvníky jsou tyhle ukázky starých technik atraktivní a pro nás je zase velmi příjemné předávat lidem radost z řemesla.
Kromě prodeje knih a výroby keramiky jste i sám literárně činný, jste podepsán coby Saša Gr. pod několika knihami. Na čem aktuálně pracujete?
Mám dokončený román o svém dětství v Bystřici nad Pernštejnem. Hledám pro něj vydavatele a zkusím ho také přihlásit do nějakých soutěží. Tak uvidíme, jak to dopadne.
