K redingotu má vycházkovou hůl, v kapsičce na řetízku „cibule“, na nos brýle, jaké nosil Bedřich Smetana, na hlavu černý cylindr, buřinku nebo klobouk homburg.
To je jeho běžné oblečení. V jeho Třebíči už ho jinak ani lidé neznají.
Fotografuje na vlastnoručně vyrobenou dřevěnou kameru s měchem – na fotopapíry, které si sám vyrábí. V zimě lyžuje na stařičkých dřevěných lyžích, holí se břitvou. S kamarády vyrobil repliku létajícího kola a autoveteránu z doby kolem roku 1900... Devatenáctiletý student třebíčského gymnázia Hugo Vostal žije ve světě, který pro běžné vrstevníky zmizel zhruba před sto lety. On v něm ale žije teď.
A není to jeho chvilková manýra. Komplexní fascinace dobou přelomu 19. a 20. století u něj začala již v útlém dětství.
Zručně kreslil stará auta, balony, vzducholodě, gentlemany s kníry...
Pak začal stavět modely starých letadel. Miloval němé filmy, komika Charlieho Chaplina či romány Julesa Verna. „Jako malé dítě jsem to neuměl pojmenovat. Jde mi ale o to, dostat se přes ty povrchní věci k něčemu filozofičtějšímu. Odmalička nemám rád spěch, tak jsem tíhl k pomalejšímu, preciznímu tempu života. Dřív byly věci tvrdší, ale hlubší a trvanlivější. Móda se měnila pomalu, jeden oblek mohl člověku vydržet i celý život. Na dřevěných lyžích se sice špatně lyžuje, protože nemají hrany, jsou těžké, ale to k tomu patří,“ vysvětluje Hugo.
Oblečení si buď shání původní dobové, nebo si je sám šije – podle krejčovské příručky z prvních let minulého století. „Ten jiný oděv vyžaduje i jiné chování a přemýšlení. Ven nechodí člověk prostovlasý, a když smeká klobouk, zdraví tím druhého a vzdává mu úctu,“ vysvětluje.
Téměř nepoužívá sociální sítě
Nejvíce ho zajímá tzv. belle epoque: doba mezi roky 1890 až 1910. „Samozřejmě odmítám například pruský a později německý imperialismus toho období, ale jinak to byla doba, která měla svůj silný morální kodex,“ říká.
Nemůže se samozřejmě vymanit z technologických standardů současnosti. Ale snaží se o to. „Prakticky nepoužívám sociální sítě, jen z nutnosti mám starý typ mobilu. Zapínám ho ale pouze výjimečně. Jinak to nejde, telegram dnes nikdo nedoručí a obyčejný dopis jde poštou týden,“ mrzí Huga.
Jeho vrstevníci už jsou na jeho odlišnost zvyklí. „Paradoxně se mi ale mluví lépe se staršími lidmi, kteří jsou zvyklejší na složitější jazyk. Snažím se umět mluvit i s přechodníky, to se mi ale ne vždy daří a pak si mě lidé dobírají,“ směje se Hugo. Chtěl by být chemikem, ale ujasněno to definitivně nemá. „Zajímá mě komplexní pohled na lidské vědění, na umění, vědy, řemesla.“
Podle něj je mylný pohled na minulá staletí jako dobu, kdy byli lidé „hloupější“ než dnes. „Dřív o sobě lidé neříkali, že se chovají ekologicky, oni ekologicky žili. V roce 1890 šaty po pánovi po pěti letech zdědil sluha, po něm jeho syn, pak se přešily a nosily dál. Nakonec se daly do Armády spásy, žebrák je nosil další řadu let. Když z nich byly hadry, vyrobili z nich papír. Co zbylo, rozložilo se, protože bylo přírodní. Tak to bylo se vším,“ věří Hugo Vostal, který teď žije svůj letopočet, začínající devatenáctkou.