Landovský je pochován na vesnickém hřbitově, Krejča s Lipským v Pelhřimově

  16:34
Dušičky jsou časem, kdy lidé hodně vzpomínají na své zesnulé příbuzné, přátele a známé. Někteří zapalují na hřbitovech svíčky a pokládají květiny též známým umělcům, kteří je těšili svou prací. Na Vysočině jsou pochováni někteří známí herci a režiséři, vesměs ti, kteří z kraje pocházeli.

Herec a disident Pavel Landovský si přál být pochován do rodinného hrobu vedle dobrnického kostela, v němž měli svatbu jeho rodiče. | foto: Radek Laudin, MF DNES

Na malém venkovském hřbitůvku ve vsi Dobrnice nedaleko Číhoště je pochován se svými rodiči herec a dramatik Pavel Landovský, rodák z tehdejšího Německého (dnešního Havlíčkova) Brodu.

Z letopočtů na hrobě vyplývá, že hercovi rodiče zemřeli v letech 1979 (otec) a 1988 (matka), kdy pobýval jejich syn jako disident v nucené rakouské emigraci.

„Pamatuji si, jak sem po revoluci v roce 1989 přijelo na náves bílé auto s rakouskou značkou. Vystoupil pan Landovský a ptal se, kde bydlí paní Somberková, jejich příbuzná. Její rodina tady měla hospodu. Bohužel jsme museli odpovědět, že paní již byla v té době rok po smrti. Už se nestihli potkat,“ popsal Karel Krajíček, starosta Leštiny u Světlé, pod niž ves Dobrnice spadá.

Otec Pavla Landovského Jaroslav byl za první republiky správcem dobrnického lihovaru. Hercovi rodiče se poznali v místní hospodě, kde právě jako ochotníci zkoušeli komedii Falešná kočička. „Do roka byla veliká svatba, na který se sešlo tolik svatebčanů, že se ani všichni nevešli do kostela,“ vzpomínal herec v knize Lanďák.

U stejného kostela Všech svatých jsou teď rodiče pochováni. Jen několik desítek metrů od místa, kde se jako ochotníci v milovnických rolích sblížili. A posledním přáním herce Pavla Landovského bylo, aby tam byl pochován s nimi.

„Moje maminka Jarmila nebyla z chudejch poměrů. Prožila harmonický mládí v hájovně Chraňbož u Leštiny, kde působil její otec jako nadlesní ve službách barona Šebka. Maminka od dětství projevovala hereckej talent a mnozí doporučovali jejímu otci, aby ji dal studovat herectví. Ale von rozhodl, že herectví studovat nebude, protože herectví je šikmá plocha,“ vzpomínal herec v knize, kterou s ním napsala jeho bývalá žena Helena Albertová.

Návrat Otomara Krejči

Na rodné Vysočině je pochován i mezinárodně uznávaný režisér a herec Otomar Krejča, známý filmovým divákům třeba z válečného dramatu Vyšší princip. Jeho hrob je v Pelhřimově. Narodil se totiž ve Skrýšově, části Pelhřimova. Jeho rodný dům stále patří rodině Krejčových.

Krejča, který se časem stal jedním z nejuznávanějších českých režisérů, hrál dokonce jednu z hlavních úloh ve vůbec prvním představení Horáckého divadla v třebíčských začátcích. Šlo o hru Soud lásky.

Tato Vrchlického hra měla premiéru 18. října 1940. Tehdy bylo mladému herci necelých devatenáct. Ale měl už za sebou i zkušenost s kočovným divadlem.

Vedle hraní dělal též v Třebíči inspicienta. A to u historicky druhé třebíčské premiéry - české hry Medvědí tanec. Krejčova pozdější režisérská éra v Národním divadle je považovaná za jednu z nejlepších v historii zlaté kapličky. Byl rovněž zakladatelem a jednou z vůdčích osobností slavného Divadla za branou.

Sousedem je Oldřich Lipský

Na stejném hřbitově jako Krejča odpočívá se svými rodiči Oldřich Lipský, režisér filmových hitů, jako jsou Limonádový Joe, Šest medvědů s Cibulkou či Adéla ještě nevečeřela. Lipský byl s dvojicí Smoljak - Svěrák v roce 1974 u jejich scenáristického filmového debutu.

„On byl naším prvním režisérem, začínali jsme spolu na filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! Ten přilákal do kin hodně lidí. Pan režisér byl člověk postavou střední a v oblečení velice střídmý. Pořád nosil sako - rybí vzorek, s vytahanýma kapsama. Měl hrozně rád legraci a herce,“ zavzpomínal Zdeněk Svěrák.

Zásluhou režiséra Lipského se stali se Smoljakem filmovými herci. Oni tu ctižádost původně neměli, ani v „Jáchymovi“ nechtěli hrát, cítili se pouze jako scenáristé. „On řekl: Tak si tam zahrajte, přifoukněte si trošku ty role. Tak jsme je přifoukli. V Marečkovi nás zase posadil do první lavice. Bylo to bezvadný,“ doplnil Zdeněk Svěrák.

Autor: