Tichánková se v Horáckém divadle představila už v prosinci 1944, hrála roli Kostelničky v Její pastorkyni, Jan Skopeček obohatil jihlavský soubor na začátku sezony 1946.
Oba byli poznamenaní válkou. Šestnáctiletý Jan Skopeček po měšťance snil o konzervatoři, ale neudělal zkoušku. Místo studijních povinností byl v průběhu roku 1942 totálně nasazený. „O tom, že jsem z položidovské rodiny, jsem se dověděl až za protektorátu, když maminka přišla domů s židovskými hvězdami,“ odhaluje svůj původ.
Skopeček pracoval v továrně Walter na letecké motory, ale prošel i koncentračními tábory Kleinstein a Osterode.
O pět let starší Tichánková začala před 2. světovou válkou studovat chemii na ČVUT, ale po uzavření vysokých škol zkusila konzervatoř. Během protektorátu byla za odbojovou činnost zatčena. Po návratu z vězení dokončila studium na konzervatoři a nastoupila do Horáckého divadla.
Krátce po osvobození nabídl Ladislav Mňačko Horáckému divadlu hru Partyzáni. Tehdy to byl neznámý autor, vrstevník Věry Tichánkové. Románem Smrt si říká Engelchen se proslavil až na konci 50. let. „Ale nám se nechtělo hrát nic o válce. Chtěli jsme zapomenout, veselit se,“ uvedla držitelka Ceny Thálie z roku 2002 za celoživotní mistrovství a přínos žánru.
Také Jan Skopeček si během válečných útrap uchoval lásku k divadlu. Po válce si podal inzerát a začal hrát v Brně, později se stal členem divadla v Brně, Přerově - a Jihlavě.
Do Horáckého divadla se dostal díky Zorce Rozsypalové. „Nabídla mi, že bych mohl přejít do Horáckého divadla. Odcházeli odtud někteří herci, například Jiří Sovák. Dala mi adresu na ředitele a režiséra Jana Strejčka. Tak jsem mu zavolal, pozval si mě do svého bytu, přednesl jsem mu nějaký text a on mne přijal. V Jihlavě jsem strávil dva nejkrásnější roky svého života, učil jsem se tam hrát, byla tam výborná parta převážně mladých lidí,“ líčil Skopeček v roce 2012 v projektu Paměť národa.
V čem také hráli v JihlavěVěra Tichánková přišla Do Horáckého divadla o dva roky dříve než Jan Skopeček, a to již za války v roce 1944. Oba setrvali v Jihlavě do roku 1948. Tichánková si zahrála hned v roce 1945 ve Strakonickém dudákovi či v Regnardových Milostných bláznovstvích. Hlavní roli měla v Daleké cestě Alexeje Arbuzova. V této inscenaci si zahrála i s Jiřím Sovákem. Spolu se objevili též v Ženském sněmu. S dalším kolegou Jaroslavem Moučkou si v roce 1946 zahráli ve Stvoření lásky a v Čapkově Loupežníkovi. Spolu s Janem Skopečkem si byli partnery v roce 1946 v Křídovém kruhu či v Klicperově Potopě světa a Zeyerově Staré historii. To už se psal rok 1947. Obsazeni byli vedle sebe i do Bláhovy hry Hodí se žít? Jejich poslední sezona v Jihlavě končila v červnu 1948. Hráli v ní ve hrách Ta spoušť či Hluboké kořeny. Skopeček se loučil hrou Dobrodruzi a Tichánková inscenací Duha. |
Vždy v pondělí mívali divadelníci volný den. „Jednou jsem Věru pozval do cirkusu. Během představení se však strhla taková bouřka, že cirkus přerušili a já doprovázel Věru pod deštníkem domů. A ráno jsme šli na zkoušku už bez deštníku. A bez deštníku nebo s deštníkem nám to vydrželo čtyřiašedesát let,“ usmíval se v roce 2012 před televizními kamerami.
A rovněž Věra Tichánková na svatbu vzpomínala s úsměvem: „Věděla jsem, že jde Honza na vojnu, moc jsem tomu svazku nevěřila. Stejně jsme byli většinu života tři - divadlo a my dva.“ Z Jihlavy spolu odešli do pražského Divadla S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) v roce 1948.
Věra Tichánková zemřela 9. ledna 2014 v 93 letech.
Janu Skopečkovi, jenž žije v Praze, bylo loni v září 94 let.