Naše vitráže si objednávají zákazníci z celého světa, říká umělec

  7:08
Jsou krásné, křehké a neuvěřitelně barevné. Dělat se dají dvěma způsoby – klasicky, kdy se díly skel spojují olověným páskem, a jemnější technologií zvanou Tiffany. Řeč je o vitrážích, s jejichž výrobou má bohaté zkušenosti ateliér Skloart manželů Jitky a Richarda Kantových v Lubenci na Lounsku.

V roce 2015 vytvořili manželé Jitka a Richard Kantovi (Richard Kanta je v bílém triku) rozměrnou vitráž Porta Bohemica, která reprezentovala Ústecký kraj a Českou republiku na světové výstavě Expo 2015 v Itálii. | foto: archiv manželů Kantových

Jejich práce je vysoce ceněná u nás i ve světě. Vedle vitráží se věnují i šperkům, drobným závěsům, lampám, zrcadlům i osobitým sochám. Zatímco Richard Kanta dělá hlavně malované vitráže, jeho manželka Jitka vitrážové sochy.

„Vitráže děláme 27 let, vyrábíme například vitrážové stěny, výplně stěn a dveří, prosklené stropy, okrasné předměty, Tiffany lampy... Prostě vše, co lze zpracovat v rámci barevného skla,“ říká Richard Kanta.

A protože se on i jeho manžela zajímají o historii, před zřícením zachránili rozhlednu i kostel sv. Jiljí v Libyni, což je evropský gotický unikát v Evropě. Za korunu ho koupili od církve, založili spolek a pustili se do jeho záchrany. Vybudovali v něm vitrážové muzeum i muzeum s archeologickými nálezy z okolí Lubence.

Jak vás vůbec napadlo dělat malované vitráže?
Napadlo to manželku, která si s tím začala hrát, a potom jsme měli potomka a zůstalo to na mně, a už to tak zůstalo. Vše ale bylo mnohem složitější. Pracoval jsem v továrně s otcem manželky a firma dostala zakázku na výrobu Tiffany skleniček. Mysleli, že to bude sranda a budeme to vyrábět. Ovšem ukázalo se, že to tak jednoduché není, že k tomu člověk musí mít cit, a fabrika se honem snažila celé zakázky vzdát, aby nebyl velký prodělek.

Děda se toho ale chytil, že to s holkama v garáži udělá, protože už byl podepsaný kontrakt a udělat se to prostě muselo. A když to bylo opravdu hotové, zbyly v garáži nějaké pásky, skla a manželka si s tím postupně začala hrát. A přijel její strejda z Německa – Otto Herbert Hajek, což byl významný malíř a sochař. Původně jeho rodina žila na Šumavě, ale po válce ji roztrhli a polovina rodiny zůstala tady a druhou odsunuli do Německa. Ale stále si s rodinou dopisoval a přijel na návštěvu. Když viděl manželku, co dělá, řekl: Holka, tohle není žádné řemeslo, tudy cesta nevede.

A protože podporoval česko-německou nadaci Adalberta Stiftera, zaplatil jí stáž ve Stuttgartu, kde je jedna z nejstarších vitrážových firem v Evropě. Tam nahlédla pod pokličku, okoukala první kroky a dál jsme se museli učit sami.

Vy jste tedy nevystudoval uměleckou školu?
Manželka je učitelka výtvarné výchovy a češtiny a já jsem vyučený elektrikář a vystudovaný strojař-technolog. Ale oba dva jsme měli výtvarné sklony a bylo to tak o něco snazší. Naopak, ty naše profese, řekl bych, se nám hodily skoro víc než cokoli jiného.

Vitráže z Lubence

  • Richard a Jitka Kantovi žijí a podnikají v Lubenci. Jitka pochází z Mostu, vystudovala češtinu a výtvarnou výchovu. Richard je přímo z Lubence, studoval na Západočeské univerzitě fakultu strojní. 
  • Restaurovali vitráže v kostelech v Podbořanech, Broumově, Märingu či vitrážový strop v Grandhotelu Pupp. 
  • V roce 2015 vytvořili rozměrnou vitráž Porta Bohemica – Brána Čech, jež reprezentovala kraj a Česko na světové výstavě Expo 2015 v Itálii.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?
Hlavně nás to bavilo z počátku, dnes hodně řehtá úřednický šiml, který to trošku lidem zoškliví. Ale samozřejmě, pokud by mne to nebavilo, dělat by to nešlo.

Odkud máte zákazníky?
Dá se říci, že po celém světě. A nyní shodou okolností děláme strop pro newyorské nádraží, které se opravuje. Nyní je hodně zákazníků z Ameriky, Ruska, Německa i Česka nebo Japonska. Ale vše je na doporučení.

Kolik času tak procestujete za zákazníkem a kolik času máte na tvorbu?
No, my už jsme ta generace, která raději sedí doma. Zákazníci si nás najdou i tady doma v české kotlině. Už jsme docela známí ve světě a dnes vše funguje na doporučení.

Jak dlouho pro představu trvá vyrobit vitráž pro nádraží v New Yorku?
No, to je těžké. Teoreticky, když jsme to v první chvíli spočítali, tak jsme řekli, že na to potřebujeme půl roku, aby se to vůbec technologicky dalo dotáhnout do konce. A od nich jsme dostali odpověď, že to neexistuje, že to musí být za čtvrt roku hotové. A přidali nám peníze. Ale technologicky se to prostě nedá zvládnout rychleji. Víceméně nás zachraňuje koronavirus v Americe. Všechno je tam nyní pomalejší, než má, takže na to máme čas. Dopadne to tak, že ten půlrok na to prostě budeme mít.

Jak ty obrovské a křehké vitráže do New Yorku dopravíte?
Zabalí se do beden a pošleme jim je letecky. Dostanou k tomu návod, který vypadá jako komiks, a podle obrázků ji tam položí.

Kde vaše díla mohou lidé ještě ve světě vidět?
Všude možně. Pravda je, že většina věcí putuje do soukromých rezidencí. Opravovali jsme například jednomu arabskému šejkovi vitráže v jeho londýnské rezidenci.

Přibližte laikovi, jak se dělá taková vitráž?
Když to řeknu jednoduše, tak jsou to barevná skla. Ale od začátku. Namalujeme návrh, zákazník ho odsouhlasí. Je to nějaká kompozice barevných skel plus nějaká malba na sklo. Zákazníkovi představíme materiály, jakou máme představu, protože už máme zkušenosti a víme, jak to bude vypadat ve výsledku. A zkusíme ho přesvědčit. Když se domluvíme, tak se vše namaluje 1 : 1 na karton nebo čtvrtku, aby se to dalo přenést na sklo. Čtvrtka se rozstříhá, jednotlivé části se omalují na sklo. Každý kus se pak vyřeže diamantem ze skla. Pak přijdou olověné profily, které vypadají jako písmeno H a do mezer proti sobě se sklo zakládá. Obalí se tak jeho hrana a ve spojích, kde jedno olovo končí a druhé začíná, se to sloučí s cínem. A tím to všechno v celé síti drží. Je to docela piplačka.

Ale existuje druhá, známější technika Tiffany, která se dělala od pradávna. Zde to funguje trošku jinak. Nařezané sklo se na hraně obalí páskou, tím se tam dostane kov, na který se chytá horký cín. A když se taková obalená skla položí na stůl vedle sebe, spojí se cínem, to se chytne na měď a ty dvě pásky proti sobě vlastně vytvoří tvar háčka.

Kde nakupujete barevné sklo, které používáte. Asi to není obyčejné sklo?
Není to úplně jednoduché a hlavně to něco stojí. Víceméně ho objednáváme od všech možných skláren po celém světě, každá má svůj určitý sortiment. Americké sklárny mají většinou relativně kvalitní skla na běžné použití, v Itálii mají dobrá skla. A pak jsou sklárny, které doteď dělají sklo starým způsobem. Dnes jsou v Evropě dvě a mám pocit, že i na světě. Shodou okolností je jedna z nich kousíček za hranicemi v Německu. A obě mají skutečně široký sortiment barev, že si vyberete úplně všechno. Ale je to od začátku do konce ručně dělané sklo, hlavně pro restaurování. A jsou neúměrně drahá.

Stává se, že se vám při práci tato drahá skla rozbijí?
Stává a je to otřesné. Když se to stane, oprava je daleko, daleko náročnější než samotná práce. Spoustu času, který jsme na tom strávili, padne vniveč.

Co jste z vašeho pohledu vyráběl nejzajímavějšího?
Nyní je to asi ten strop pro New York. Je zajímavý tím, že je strašně složitý na technologii a je hodně malovaný. Vlastně víceméně ta malba na sklo je jako fotografie. To je vrchol umění ve vitrážičině v malbě na to sklo. A to umíme. Většinou se malba používá jako doplněk, ale tady je to posunuté v tom, že je to spíše naopak, vitráž je doplněk malby na sklo. Je hodně zajímavé toto dokázat. Na druhou stranu, když jsme v Londýně opravovali strop, byla to zajímavá zakázka v tom smyslu, kam až se člověk dostane a že my Češi stále máme ve skle jméno. Těší nás, že si nás tehdy vyžádali. Tehdy tam měl šejk vitráže tři nebo čtyři roky a už se mu od Francouzů bortily. To pak nosíme nos nahoru, že jsme to opravili, zachránili a že to funguje.

Ale naším zákazníkem je i pán, který je potomkem jednoho z nejlepších malířů na sklo, rozhodně v české kotlině. Jeho pradědou byl Jan Zachariáš Klas, který byl známý tím, že dokázal malovat miniatury na porcelán i sklo. A fantastickým způsobem. Byl velmi žádaný a strašně skromný, takže moc svá díla nepodepisoval a dnes je těžké je najít. Například v Teplicích na kostele jsou jeho malby na vitrážích. A my jsme se náhodou potkali s jeho pravnukem, když od nás chtěl zrcadlo a potřebovali jsme mu ho dodat. Potřebovali jsme jeho adresu, zavolali jsme mu, a protože takových jmen není moc, zeptali jsme se ho, jestli náhodu není jeho příbuzný a ví o tom, že měl slavného předka. On řekl, že to možná tušil. Tak jsme se dali do řeči a skamarádili jsme se a on začal sbírat naše práce. Manželka ve vitráži dělá sochařinu. Dělali jsme mu spoustu vitráží, které jsou autorsky zajímavé a moderní. Jsou ze srdce, protože nám vždy nechá volnou ruku. To je vždy zákazník, kterého si člověk váží.

Takové zákazníky ze zahraničí, kteří mají přesné představy, asi příliš nemáte. Nebo ano?
No, dělali jsme pro jednoho Španěla vitráže. Přál si něco, co bylo strašně drahé, a my jsme se mu snažili vysvětlit, že nevíme, zda má smysl do toho investovat za každou cenu. Řekli jsme mu, že bychom raději viděli něco lacinějšího. Nakonec mne posadil do auta a řekl, že to chce moc hezké a je za to ochotný zaplatit, co chceme. Ale když se mu to nebude líbit, tak si to zase vezmeme. Tak jsme si plácli a vyšlo to úplně skvěle, byl nadšený. Ty vitráže v kombinaci s vyřezávanými motivy byly nádherné. On tady měl ještě cestovku pro španělské zákazníky, tak jsme mu ji celou vybavili a byla to strašně milá zakázka. Nebo jednou byl v Česku na dovolené v Praze Japonec – jeho krajané se k nám chodí často podívat. Řekl, že od nás chce vitráž a že se mu strašně líbí naše česká krajina. Sice nebylo vůbec jednoduché ji do Japonska poslat, ale dovolili jsme si mu na vitráž vymodelovat vesničku našeho rodného Lubence a moc se mu líbila. A my můžeme říci, že Lubenec je někde v Japonsku. To je na vitrážích také zajímavá záležitost.

Převezmou jednou váš ateliér vaše děti a tajemství výroby vitráží jim tak předáte?
Starší syn už u nás pracuje, ten mladší měl trošku pocit, že se mu moc nechce. Ale souhlasil a šel na vysokou školu restaurování. Třeba budou pokračovat oba dva. To je ale ještě daleko.