Litoměřickou galerii vedete už dva roky, dala jste si velké cíle, jak se je daří naplnit?
Nechci, aby to vyznělo, že se chválím, ale řadu cílů, myslím, plníme a přinášejí nám ovoce, které jsem očekávala. Chtěla jsem mimo jiné omezit počet výstav, ale těm, které realizujeme, věnovat mnohem větší pozornost po stránce prezentace, marketingu a propagace, doprovodných programů i publikací. Loňský rok byl v tomto ohledu těžký, letos se nám již daří tento hlavní cíl dobře naplňovat.

Dalším cílem, který jste si před dvěma lety dala, bylo zaměření na akviziční činnost.
Měla jsem určitou představu, jak by galerie měla svůj sbírkotvorný plán upravit. Podařilo se mi u zřizovatele, kterým je Ústecký kraj, obhájit novou sbírkotvornou koncepci galerie a na jejím základě jsme už v minulém roce získali do sbírek atraktivní dary. Další velmi zajímavé akvizice máme vybrané a v tuto chvíli na ně sháníme peníze v rámci vícezdrojového financování.

V čem je vaše sbírkotvorná koncepce jiná než ta předchozí?
Severočeská galerie dosud například nereflektovala fotografii a nejsoučasnější umění, tedy videoart a obecně umění nových médií i další nejmodernější trendy konceptuálního umění. Mým cílem je, aby galerie sbírala i tyto formy a podoby současného umění. Proto například nyní budujeme zcela nové serverové zázemí, abychom měli kam ukládat mimo jiné i tyto nové formy sbírkových objektů.

Co se v litoměřické galerii za poslední dva roky změnilo?
Udělali jsme změny ve vstupném a zavedli jsme komplexní vstupenku, se kterou návštěvník může zhlédnout všechny naše výstavy a expozice. Větší pozornost věnujeme instalační výpravě zejména velkých výstav, které děláme v hlavní návštěvnické sezoně. Daří se nám získávat velmi kvalitní výpůjčky významných uměleckých děl, jak ze státních sbírek, z Národní či Moravské galerie, tak od soukromých sběratelů. Výpůjčky samozřejmě doplňujeme o naše sbírkové předměty, kterých máme přes sedm tisíc. Právě naše vlastní sbírky do našich projektů integrujeme nyní více, než tomu bylo v minulých letech.

Daří se vám oslovit návštěvníky mimo Litoměřice?
Posílili jsme sociální sítě, považujeme je do budoucna za jeden z nástrojů. Litoměřickou galerii propagujeme i v širším regionu, plakátovací plochy využíváme již téměř dva roky v Ústí nad Labem, nově i v Praze, před hlavní sezonou propagujeme naše výstavy v pražském metru a v regionálních vlacích. Abychom k nám dostali lidi z širšího okolí, chceme se více zaměřit na propagaci na nádražích. Mám zpětnou vazbu, že Praha i Ústí nad Labem si začínají zvykat na to, že v Litoměřicích skutečně stále je Severočeská galerie.

Do Litoměřic jste přišla z Židovského muzea, nestýská se vám v okresním městě po velké Praze?
Ani ne, ještě před Prahou jsem pracovala v Jindřichově Hradci, také menším městě. Litoměřice mají své zvláštnosti a člověk se musí zorientovat ve spoustě věcí, ale určitě mě nezklamaly. Téměř dnes a denně si ověřuji, že Litoměřice mají velký potenciál. Pořád ještě je to pro mě nevytěžený drahokam, a stále tedy mám na čem „kutat“.

Máte za sebou druhou sezonu, co připravuje na tu třetí a co bude podle vás největším tahákem?
V bývalém jezuitském kostele Zvěstování Panně Marii chystáme výstavu vynikajícího českého sochaře Vladimíra Škody, žijícího ve Francii. V zahraničí se věnoval instalacím v sakrálních prostorách, ale v Čechách, i když zde již po revoluci vystavoval, zatím ne. Litoměřický kostel bude prvním českým sakrálním prostorem, který svým dílem obsáhne.

Pro hlavní výstavní budovu připravujeme téma, které bude, předpokládám, také atraktivní. Pracovní název naší hlavní letní výstavy pro příští rok zní Zboží zítřka – umění vidět. Chceme se pokusit zpracovat fenomén tvorby v tzv. napojení. Jde nám o autory, kteří se při tvorbě cítí ovlivněni nějakou vyšší energií či vyšším bytím. Návštěvníci budou možná překvapeni, že nejde jen o tzv. insitní tvůrce, ale že takto pracuje i řada autorů tzv. vysokého umění. Věřím, že výstava ukáže velice zajímavý pohled na toto ne úplně běžné téma.