Při rekonstrukci nádražní budovy, která právě finišuje, došlo i na hodiny. Jsou také po opravě a znovu se rozeběhnou téměř po roce restaurování na konci června.
„Je s podivem, že ty hodiny přežily na frekventované mezinárodní trati hned za státní hranicí s Německem až do dnešní doby,“ říká Miloš Vavřička, historik umění z děčínského muzea, který restaurátorské práce koordinoval.
Hodiny mají netradiční trojúhelníkovou konstrukci, která je ale velmi praktická. „Je na ně díky tomu vidět prakticky ze všech úhlů na peroně,“ upozorňuje Vavřička.
„Zároveň se mezi skleněné ciferníky dala vložit petrolejová lucerna, která je osvětlovala i v noci,“ přibližuje další výhodu této vychytávky.
Samotný hodinový stroj, schovaný v dřevěné skříní připomínající stojací hodiny, je v nádražní čekárně. I ten byl zrestaurován, či spíše konzervován.
Že se hodiny v celkem uspokojivém stavu dochovaly až do dnešní doby, je zásluha pracovníků na nádraží, kteří se o ně starali.
Litinovou konstrukci natírali, sklo čistili, ale hlavně je každý druhý den musel někdo natáhnout. Na jedno natáhnutí šly asi třicet hodin.
„Při natahování jsem si vzal židličku, otevřel horní dvířka, nasadil kliku na hřídel a točil a točil. Hlavně mi všichni kladli na srdce, že se klika nesmí ztratit,“ vzpomíná s úsměvem výpravčí Radek Prášek, který na zdejším nádraží pracoval tři roky a dodnes ho považuje za nejhezčí vlakovou stanici.
Laboratorní průzkumy ukázaly dvanáct vrstev barev
Nejnáročnější na celé restaurátorské práci byla oprava litinové skříně hodin, která byla velmi zkorodovaná.
„Museli jsme odstranit zbytky starých nátěrů. A že jich bylo. Laboratorní průzkumy ukázaly dvanáct vrstev barev,“ vysvětluje náročnost prací Miloš Vavřička.
Teď je na hodinách nátěr v původní barvě, restaurátoři použili olejové barvy, které vyrábí zahraniční firma klasickými postupy. Opravou prošly také skleněné ciferníky. Jeden restaurátoři vyčistili, druhý byl ale prasklý a musel se vyměnit. „Má tak trošku jinou barevnost, v původním skle byl nejspíš olovnatý křišťál,“ podotkl Vavřička.
Trať z Drážďan do děčínských Podmokel v 19. století vybudovala a do roku 1945 provozovala Sasko–česká státní dráha. Stejné hodiny byly v té době i na většině nádraží na německé straně a v Polsku a Finsku.
Dochovalo se jich ale jen pár. A ty žlebské jsou navíc jedinečné i v tom, že mají na litinové konstrukci plůtek, který německé a finské postrádají.
