Ve skromných podmínkách a za pomoci amatérů před sto lety rozjížděl badatelské aktivity Státní ústav archeologický (ARÚ). V současnosti jeho depozity zahrnují desítky tisíc nálezových zpráv a hlášení.
Nová republika v listopadu 1919 pamatovala i na historické bádaní. Za vznik ústavu loboval slovutný profesor Lubor Niederle, archeolog, etnolog a přítel Tomáše G. Masaryka. Niederlovým přispěním získala zřizovací listina Státního ústavu archeologického klíčový podpis ministra školství a národní osvěty Gustava Habrmana (ČSDSD) na zřizovací listinu. Do vínku ústav dostal úkolem základní vědecký výzkum, shromažďování a evidenci archeologických lokalit a také šíření osvěty o archeologii.
Začínalo se ve spartánských podmínkách. „K dispozici byly tři místnosti ve Strahovském klášteře, potom se ústav několikrát stěhoval, například do Lobkovického paláce na Malé Straně. Až roku 1951 získal dnešní sídlo v Letenské ulici,“ popsal zakladatelskou anabázi archeolog Jaroslav Řídký z ARÚ.
Chybějící odborníci
Zpočátku ústavu chyběli vysokoškolsky vzdělaní odborníci. „Kromě ředitele zde bylo v prvních letech asi pět zaměstnanců, kteří měli na starosti území od západních Čech po Podkarpatskou Rus,“ popsal „revír“ Řídký. I výzkumy v terénu začínaly skromně. „Zpočátku probíhaly zejména menší, záchranné akce, během kterých pomáhali amatéři, učitelé, lékaři a dokonce vesničtí faráři a statkáři,“ vzpomínají archeologové.
Situace se začala měnit na přelomu 20. a 30. let, kdy vznikl Národní fond Masarykův. Z něj badatelé čerpali peníze na akce národního významu. Na Pražském hradě prosluly například výzkumy archeologa Ivana Borkovského. Na přelomu 20. a 30. let a na počátku 50. let objevil mezi druhým a čtvrtým nádvořím Hradu kostelík Panny Marie snad z konce 9. století. „Jde o relikt sakrální stavby s pohřební komorou, tumbou, s vloženou kamennou hrobkou s pohřbem muže a ženy, která sem byla uložena později se stříbrnými šperky,“ uvedla archeoložka Ivana Boháčová.
Vzhledem k výjimečné výbavě hrobu mužské ostatky někteří badatelé připisovali knížeti Spytihněvovi I., druhému doloženému vládci Čech z Přemyslovské dynastie. Badatelé v polovině 20. let zamířili také na Vyšehrad. Pracovalo se i na hradištích z úsvitu dějin českého státu – Levém Hradci u Prahy anebo Budči na Kladensku.
Archeologie po vzniku ústavu nebyla toliko mužskou doménou. „Výzkum nejstaršího evropského žárového pohřebiště z období neolitu v Bubenči vedla roku 1931 první česká profesionální archeoložka Libuše Horáková Jansová,“ uvedl Řídký.
Za kolegy do Prahy mířili od 30. let archeologové ze zahraničí. Američané roku 1931 působili na eneolitickém výšinném sídlišti Homolka u Stehelčevsi na Kladensku. „Jde dodnes o jeden z nejdůležitějších výzkumů z tohoto období,“ shodují se experti. Vedle Yalské univerzity vědci spolupracovali s kolegy z Harvardu, Philadelphie či anglické Cambridge.
Výzkumy badatele nedávno přivedly také do zajímavé lokality na východě metropole – Klánovického lesa a jeho okolí. „Lidový název lokality Vídrholec (místo, které se znovu stalo lesem, pozn. red) lakonicky vyjadřuje pozoruhodný historickosídelní proces, který se zde odehrál v pozdním středověku a raném novověku,“ uvedl archeolog Jan Hasil.
Pod povrchem Klánovického lesa se skrývaly zaniklé středověké obce Hol a Slavětice. Kousek od nich, v mělkém údolí na levém břehu Říčanského potoka mezi Dubčí a Běchovicemi, existovala další někdejší ves Lítožnice. „Další výzkum tohoto prostoru je aktuálním úkolem pražské archeologie,“ shodují se vědci.
Bílých míst na mapě archeologů ubývá, bádání ale zdaleka nekončí. „Určitě by prospěl větší důraz na průzkum paleolitických lokalit, který má silnější tradici hlavně na Moravě. Za bílá místa lze označit koryta vodních toků a dna vodních nádrží,“ řekl Jaroslav Řídký. I zde se situace hýbá, letos se uskutečnil například průzkum pozůstatků Juditina mostu na dně Vltavy.
Od štětečku po LIDAR
Mezi práce prvních archeologů patřilo kreslení nálezových situací na milimetrový papír, systematické fotografování nálezových situací a předmětů, přesné geodetické zaměřování a popis vrstev a nálezového prostředí. Navzdory nepočetnému personálnímu obsazení i spíše skromnějším mzdám československá archeologie od svého vzniku držela krok s evropskými trendy.
Ústav měl keramickou laboratoř, ale antropologický a osteologický materiál – lidské a zvířecí kosti – předával specialistům. „Již roku 1935 došlo ve spolupráci s ministerstvem národní obrany k prvnímu leteckému snímkování archeologických lokalit,“ uvádí badatelé.
Trend moderní techniky představují například dálkové průzkumy Země – systém LIDAR, tedy skenování jeho povrchu. „Patří sem různé sonary a geomagnetické přístroje měřící anomálie,“ sdělil Jaroslav Řídký. Pro dokumentaci v terénu vědci užívají skenery a z běžných fotografií mohou vytvářet virtuální rekonstrukce nebo je užít pro takzvanou rozšířenou realitu.