Koupaliště projektoval architekt Václav Kolátor, expert na podobné stavby. Sám byl závodním plavcem. Koupaliště se používalo do období po druhé světové válce, poté bylo opuštěno.
„Všichni si vždycky stěžovali na studenou vodu a raději se chodili koupat na plovoucí dřevěný prám, ze kterého mohli skákat rovnou do Vltavy. Ten bazén se od začátku nepovedl, byl prokletý. Nicméně je to kouzelné místo, zapomenuté, určitě by stálo za to něco s ním udělat,“ míní historik architektury Zdeněk Lukeš.
Podle Lukeše existovala fáma, že byl bazén pod Barrandovskými terasami v roce 1955 uzavřen kvůli padajícím kamenům. Šlo ale o falešnou zprávu vypuštěnou komunisty.
Tribuny nabízely svého času pro plavecké a skokanské závody místa pro čtyři tisíce diváků. Vedle hlavního bazénu a skokanské věže se v areálu nacházelo i brouzdaliště, tenisové kurty, loděnice, klubovna na pontonech, basketbalové a volejbalové hřiště a písečná pláž. Šlo o první závodní bazén v bývalém Československu.