Dobrodruh z Kolína jel napříč Asií na koloběžce, zabrat mu dal monzun i hory

  18:14
Pětatřicetiletý Marek Jelínek přejel loni Asii na koloběžce. Za sedm měsíců ujel téměř osm tisíc kilometrů, tři týdny odolával monzunovému dešti, vyšplhal se s koloběžkou až na úpatí himálajských osmitisícovek a nezastavila ho ani zaminovaná hranice mezi Bangladéší a Barmou.

Jezdí se v Asii na koloběžce?
Vůbec ji neznají. Stejně jako v Jižní Americe. Nedokázali pochopit, že to není kolo. Hledali, kam jsem schoval pedály, kde mám motor. Nebo se ujišťovali, že opravdu nejezdí na baterky. Koloběžka prostě fungovala jako komunikátor. Odbourávala bariéry. Otvírala mi dveře do domácností, kam bych se běžně nedostal. Díky ní mám proto možnost poznat svět trošku jinak než ostatní cestovatelé. Netušil jsem, že to tak může fungovat. Chtěl jsem si na ní jen projet všechny kontinenty a teď se mi plní můj sen.

Co vás k cestě napříč Asií na koloběžce přivedlo?
Nápad vznikl tři roky nazpátek. Bylo to po měsíční cestě Kolumbií, kdy jsem přišel z práce a zahlcený negativní energií a veškerým shonem jsem se rozhodl, že s tím něco musím udělat. Doma jsem si všiml malé skládací koloběžky, na které jsem dříve jezdil do práce, a napadlo mě na ní přejet Jižní Ameriku. To byla moje první velká jízda. Vyrazil jsem předminulý rok do Amazonie s bývalým spolužákem ze základní školy Michalem Kohoutkem. Půl roku po návratu domů jsem se rozhodl, že projedu všechny kontinenty. Jako druhou jsem naplánoval cestu Asií.

Fotogalerie

Odkud a kdy jste startoval?
Vyjel jsem loni 7. dubna z Nového Dillí a do cíle v Singapuru jsem dorazil 28. října. Teď už jsem dva a půl měsíce doma a pociťuju to jako srážku s civilizační realitou. Na rozdíl od Jižní Ameriky jsem se Asii rozhodl projet sám.

Měl jste svou koloběžku nějak speciálně upravenou?
Do Jižní Ameriky jsem odjel se základní verzí. Testoval jsem, co vydrží. Do Asie jsme ji upravili včetně pneumatik, protože jsem měl namířeno do Himálaje k osmitisícovkám Annapurny. Čekaly mě monzunové deště se spoustou bláta, devadesátiprocentní vlhkostí vzduchu a padesátistupňovými vedry. Vznikl nový prototyp koloběžky a ten skutečně vydržel jízdu napříč Asií.

Nechal jste si ji patentovat?
To ne. Do Afriky, kam vyrážíme příští rok v lednu, ji zase budeme předělávat. Bude opět o něco lepší. Možná funguji jako takový vývojář (směje se).

Jak jste se na cestu připravoval? Dá se na něco takového vůbec připravit?
Nedá! Naložil jsem do batohu to nejnutnější – stan, spacák, pár trenýrek, ponožek a triček. Protože jsem fotograf, tak i nějaké fotonáčiní, a vyrazil. Můžete si na internetu nastudovat místní reálie, že Bangladéš je muslimská země a jaké má zvyky, ale realita je mnohdy jiná. Můžete se připravit jen mentálně. Vyburcovat v sobě entuziasmus. Být nad věcí a připravit se, že do toho musíte dát úplně všechno, když jedete sám. A počítat s tím, že stát se může opravdu úplně všechno.

Marek Jelínek (35)

  • Je nadšeným dobrodruhem, cestovatelem a fotografem, který v roce 2016 přejel na koloběžce Jižní Ameriku včetně Amazonie.
  • Loni od 7. dubna do 28. října projel napříč Asií. Za sedm měsíců ujel na koloběžce 7 850 kilometrů. Celkově urazil devět tisíc kilometrů včetně nuceného přeletu z Bangladéše do Barmy.
  • Má v plánu postupně přejet na koloběžce všechny kontinenty. V lednu 2020 se chystá do Afriky.
  • Pochází z Kolína, žije v Praze. Vystudoval střední zdravotnickou školu, obor zdravotní laborant. Krátce pracoval ve Fakultní nemocnici v pražském Motole jako laborant, potom dlouhé roky v logistice. Chvíli provozoval hudební klub. Nyní se věnuje cestování a focení naplno. Když necestuje, přednáší o svých toulkách. Po Praze, Brně, Nymburku nebo Sedlčanech bude o svých zážitcích vyprávět ve čtvrtek 24. ledna od 17.30 hodin v Městské knihovně v Berouně.

Vezl jste s sebou náhradní díly na koloběžku, nebo boty pro sebe?
Boty jsem musel mít náhradní. Dostaly zabrat tak, že za každé tři tisíce kilometrů jsem jedny prošoupal. V podrážce se udělaly dírky a musel jsem si koupit jiné. Vezl jsem proto dvoje – jedny jsem měl obuté a druhé náhradní v batohu. Na koloběžku jsem vezl náhradní duše, základní sadu klíčů a klasickou sadu lepení. Jinak nic víc. Koloběžka je poměrně jednoduchá a díly se dají sehnat. Když ne, tak se dá dobře improvizovat.

Byl jste takový MacGyver na cestách...
Asi tak nějak (směje se). Prostě všeuměl na cestách, který vývrtkou spraví raketoplán a z kola udělá autogen za pochodu.

Které země jste projel a kolik kilometrů jste urazil?
Během sedmi měsíců jsem ujel přímo na koloběžce 7 850 kilometrů. Startoval jsem z indického Nového Dillí přes Váránasí, které je náboženské a kulturní centrum severní Indie. Dál jsem pokračoval na sever do Nepálu. Když jsem přijel na hranice, dívali se tam na mě jako na blázna.

Proč?
Oznámil jsem jim, že jedu k Annapurně (pohoří ve středním Nepálu, jeho nejvyšší vrcholek Annapurna I. je s 8 091 m n. m. jednou ze 14 osmitisícovek, pozn. red.), a oni si ťukali na čelo. Nakonec jsem k ní dojel. Vystoupal jsem cca na 3 590 metrů nad mořem, což byl můj asijský výškový rekord.

Kam jste zamířil dál?
Z Nepálu jsem se vrátil zpět do Indie a zamířil do Bangladéše. Navštívil jsem tam místní školy, kde se děti učí jen díky české podpoře a kterým jsem chtěl pomoct v rámci projektu Dobroběžka. Bangladéš je jedna z nejchudších zemí na světě. Když jsem před cestou hledal informace, zjistil jsem, že tamní rodiny jsou tak neuvěřitelně chudé, že děti nemohou posílat do škol, nemají na jídlo ani na základní léky. Proto vznikla Dobroběžka – velký virtuální závod, kde se načítají finanční dary, za něž pak organizace Adra platí provoz školy, jídlo a léky pro děti.

Kudy jste pokračoval?
Z Bangladéše jsem jel do Laosu, Vietnamu, Kambodže, Thajska a Indonésie a čekala mě cílová rovinka v Singapuru. V každé zemi jsem strávil na koloběžce přibližně měsíc. Pouze z Barmy do Thajska jsem musel přeletět kvůli zaminované hranici, která má bránit migraci menšinových muslimských Rohingů, kteří se snažili uniknout před represemi z Barmy do Bangladéše. Zavřená byla i hranice s Indií. Otevřeli ji až o dva měsíce později, když už jsem byl v Laosu. To byla jediná překážka na celé cestě.

Nastal na cestě krizový okamžik, kdy jste to chtěl vzdát? Nebo kdy jste si řekl „Nikdy více! Tohle nemám zapotřebí!“?
Několikrát. Na půlce cesty k Annapurnám. Před pěti lety tam bylo zemětřesení a od té doby zůstaly cesty zasypané kamením. V momentě, když jsem stál místo na cestě uprostřed kamenolomu a chtěl to vzdát, uviděl jsem Manáslu – osmou nejvyšší osmitisícovku světa (8 163 metrů, pozn. red.) – která je cca sedmdesát kilometrů od Annapurny. Zaplavila mě taková euforie, že jsem musel pokračovat.

Kdy přišla další krize?
Druhá přišla v Laosu, kde jsem zažil třítýdenní monzun. Tři týdny bez přestávky neustále pršelo od rána do večera, od večera do rána a úplně, ale úplně všechno jsem měl promáčené. Bylo to jako nekonečná jízda v zapnuté automyčce – jen bez šamponu a kartáčů. V momentě, kdy jsem to chtěl skončit, jsem potkal buddhistické mnichy v klášteře. Setkání s nimi mě nabilo tak neuvěřitelnou energií, že jsem jel zase dál. Do cíle mi zbývalo už jen tři tisíce kilometrů.

Když nebrázdíte světadíly na koloběžce, co děláte?
Do léta teď brázdím křížem krážem republiku s přednáškami o svém asijském dobrodružství a píšu knížku. Pak mě čekají brigády, protože žádná firma mě nepřijme jen na pár měsíců v roce. Od podzimu opět začínají přednášky. Budu také shánět sponzory na cestu do Afriky, kam se mnou jede štáb, který bude natáčet seriál.

Afriku pojedete ze severu na jih? Nebo z východu na západ?
Z východu na západ. Z Tanzanie k hranicím s Keňou na Kilimandžáro, které má 5 895 metrů, a já to pěkně sjedu ze střechy Afriky dolů a dál až k Atlantiku.