„Holeček byl pro něj totiž takovou morální autoritou, že jedině s ním byl ochotný mluvit,“ zdůraznil Daniel Růžička, publicista se zaměřením na vztah totalitní moci a komunistické propagandy.
Osmnáctiletý Holeček přijel do Prahy z rodného Kolína, kde se před 80 lety 9. února narodil, v září 1964 studovat strojní inženýrství na ČVUT. Zapojil se tam do časopisu Buchar, kolem nějž se formovala skupina svobodomyslných studentů. Již tehdy v Bucharu vyšel článek o dva roky staršího Jiřího Müllera „Strana a my“, ve kterém žádal zrušení vedoucí role KSČ.
V listopadu 1965 pak na vysokoškolské konferenci volal Müller po organizační změně Československého svazu mládeže a mimo jiné prohlásil, že svaz má být oponentem KSČ. Za to však byl okamžitě vyloučen ze studia. Jeho obhajobu na shromážděních tak převzal teprve dvacetiletý Lubomír Holeček.
Režimu vadil Palachův hrob na Olšanech. Matce vyhrožovali ukradením ostatků |
Müller později vzpomínal na jeho proměnu: „Když jsme se seznámili, rok se mnou všude chodil a jenom mlčel. Všechno vstřebával a pozoroval. Po roce se však začal projevovat jako vůdce. Dokázal jít na zasedání vědecké rady a říkat věci, které pány profesory otřásly. Nebál se autority.“
Na jaře 1968 se Holeček vrátil z vojny zpátky do metropole a pokračoval ve studiu na filozofické fakultě. V té době vznikla nezávislá organizace Svaz vysokoškolského studentstva Čech, Moravy a Slezska.
„Jestliže politický monopol strany nedokáže – ať již z jakýchkoliv důvodů – zabezpečit všelidovou aktivitu lidí, pak budeme muset hledat jiný systém, který nebude náhražkovým řešením,“ řekl Holeček na shromáždění ve Sjezdovém paláci.
Komunistům byl trnem v oku
Studentské hnutí vyvrcholilo stávkou, ve které protestovali proti sovětské okupaci i ústupkům. Holeček byl přitom hlavním organizátorem revolty na filozofické fakultě. V průběhu politicky žhavého léta 1968 však komunisté nezávislou organizaci studentům zakázali a v dubnu 1970 Holečka vyloučili ze studia
„... pro pravicově orientovanou a negativní činnost ve studentském hnutí a ve veřejnosti, která ve svých důsledcích vedla k dezorientaci studentstva a mládeže proti konsolidačnímu úsilí našeho lidu,“ napsali.
Ještě předtím – v lednu 1969 – stál šokovaný Holeček u smrtelné postele Jana Palacha, který se upálil na protest proti potlačování svobod. Mluvil o sobě jako o „pochodni číslo jedna“, po které mohou následovat další.
Klinika popálenin v pražské Legerově ulici, kde zemřel student Jan Palach.
Ačkoliv se navzájem osobně neznali, umírající Palach si Holečka, kterého považoval za svůj morální vzor, vyžádal ke svému lůžku. „Palachovi však bylo velice špatně rozumět. Z těch slabik, které Luboš postihl, se snažil na vlastní pěst pátrat, jestli nehrozí, že budou následovat další lidské pochodně,“ vzpomínala po letech Holečkova manželka Táňa.
Po zmíněném vyloučení z vysoké školy odešel čtyřiadvacetiletý Lubomír Holeček čerpat vodu do jižních Čech. Poté, co se mu narodil syn, se však vrátil do Prahy, kde pracoval v podniku Technomat. Jeho dramatický životní osud se završil 7. května 1976, když ho nejspíš vinou nepozornosti řidiče srazilo auto na tramvajovém ostrůvku v Praze na Invalidovně.
Nesmíme přestat hájit naše hodnoty, řekl Pavel k výročí upálení Jana Palacha |
S Holečkem se ve strašnickém krematoriu loučil 13. května 1976 i tehdy pětačtyřicetiletý Ivan Klíma; věhlasný spisovatel a dramatik, který zesnul začátkem loňského října.
„Svými mravními postoji i pronikavým intelektem byl předurčen k tomu, aby se stal představitelem nejlepší části své generace. Jako student dovedl vystihnout a zformulovat základní pocity vrstevníků a kolegů,“ pronesl Klíma na Holečkově pohřbu. Do jejich pamětí se navždy vryl jako „pražský radikál“ z Kolína a přední osobnost studentského hnutí pohnutých 60. let.
