Berounská knihovna patří každou první sobotu v měsíci hráčům deskových her

  8:52
Je jim pět i pětašedesát let a každou první sobotu v měsíci se odpoledne scházejí v Městské knihovně v Berouně. Tam usedají minimálně na hodinu ke stolům v oddělení fantasy literatury a komiksů nad herními plány a stavějí osady, kácejí lesy, svádějí boje s mytickými příšerami i sami se sebou, když se jim nedaří vymyslet úspěšnou strategii nebo jim dojdou nápady.

Do Klubu hráčů deskových her v berounské Městské knihovně může přijít každý, kdo rád hraje. | foto:  Petr Kozlík, MAFRA

Klub hráčů deskových her funguje v berounské knihovně relativně krátce. Založil ho před třemi lety knihovník a velký příznivec deskovek Petr Matula. Když nastoupil do knihovny, mohli si čtenáři zahrát jen pár jednodušších her určených spíš pro děti.

„Teď máme hry i pro dospělé a půjčujeme je stejně jako knížky domů,“ říká Petr Matula a odchází nově příchozím vysvětlit pravidla Zajíce a želvy.

Hra inspirovaná klasickou Ezopovou bajkou patří mezi takzvané startovací. Začínající hráči se na nich bez rozdílu věku učí, jak pochopit pravidla a podle nich vymyslet vlastní strategii. Podle trati a figurek jim může připadat velmi jednoduchá.

„Jenže pak jsem zjistil, že každé zvíře se pohybuje o jiný počet políček. Do konce hry bylo navíc tajné, kdo za koho závodí. Jestli má želvu ségra, nebo táta. A jestli nemá mamka se mnou vlka. Musel jsem hodně taktizovat,“ vypráví nadšeně desetiletý Tadeáš.

Do berounské knihovny i herního klubu přišel s rodiči a o dva roky mladší sestrou poprvé. „Baví je to. A na mobil si už přes hodinu a půl nevzpomněli,“ pochvalují si rodiče dětí.

Plně zaujatí hrou jsou hráči také u ostatních stolů. Čas od času někteří zavolají Petra Matulu, aby jim poradil, když si nejsou jistí výkladem pravidel. Nebo když si z regálu u stěny vybírají hru, kterou ještě nehráli.

Na výběr mají vedle již klasických Monopolů, Carcassonne či Osadníků z Katanu například Tókaidó, kde se stávají pocestnými putujícími po slavné cestě ve starém Japonsku, v Cyclades soupeří ve starověkém Řecku při stavbě metropolí, v Dungeonquest pronikají labyrintem k dračímu pokladu a v Jambo jsou africkými obchodníky před kolonizací, kteří nakupují a prodávají tržní zboží.

„Nemají ležet v polici“

„Můžu být kýmkoliv a kdekoliv. Je to jako cestovat v čase,“ stručně odpovídá asi třináctiletý klučina s brýlemi a honem se vrací ke spoluhráčům.

U sousedního stolu uprostřed místnosti trojice třicátníků s pětiletým Denisem právě dohráli Pohádkáře. „Syn byl dnes poprvé. S Petrem Matulou se snažíme hrát aspoň jednou za týden. A pak máme ještě druhou skupinu, kde se také scházíme aspoň jednou týdně,“ říká Dmitrij Slavospecky.

Deskovky ho zaujaly zhruba před pěti lety. Do klubu hráčů v berounské knihovně chodí od léta. „To se nedá jednoznačně říct. Hry jsou dost rozdílné. Každý má svou oblíbenou. Já teď nejraději hraju Dunu, inspirovanou kultovním sci-fi,“ odpovídá Denisův otec na otázku, které hry jsou teď populární. Jeho spoluhráči se mezitím přesouvají k sousednímu stolu a k další hře.

Je po půl čtvrté a do knihovny přicházejí další zájemci o hru. „Smím?“ ptá se jeden z nově příchozích, asi pětadvacetiletý mladík, Petra Matuly. Mladý knihovník s úsměvem přikývne. Vymění si s nováčkem pár slov a ten se vmísí mezi hráče. „Nejsme uzavřená skupina. Zahrát si tady může kdokoliv. Od nejmenších dětí, které vodí rodiče, až po jejich prarodiče,“ říká Matula.

On sám se k deskovým hrám dostal díky svému dědečkovi, který mu věnoval hru Osadníci z Katanu. Dnes má doma několik desítek her a některé z nich průběžně přináší i do klubu. „Nemají ležet v polici. Jsou od toho, aby je někdo hrál,“ prohlašuje a podává hráčům kostku, která se v zápalu hry zakutálela pod stůl.

Klub hráčů deskových her se koná v Městské knihovně v Berouně každou první sobotu v měsíci od 13 do 18 hodin. Místo předem není nutné rezervovat. „A i když přijde někdo sám, tak hráče tady mezi námi vždycky najde,“ dodává Petr Matula.