Modelové kolejiště roste v podkroví přes dvacet let, z tvaru L už je U

  9:16
Pro Jaroslava Navrátila z Vrčeně na Plzeňsku jsou vlaky celoživotní láskou. Přes dvacet let vytváří v podkroví svého domu rozsáhlé modelové kolejiště. A stále ještě není hotový. Bývalí železničáři u něj při pohledu na mašinky ožijí.

Ve štítu rodinného domu ve Vrčeni na Plzeňsku je několikametrový obrázek parní lokomotivy. Na dvoře za plotem stojí mechanická a světelná návěstidla, která dříve řídila provoz na tratích v okolí, ale už dosloužila. Před sešrotováním je zachránil Jaroslav Navrátil.

I když do Vrčeně nevedou koleje žádné dráhy, on v jednom okamžiku vyjíždí se Čmelákem z odstavné koleje k nástupišti, už za chvíli pod jeho vedením zajíždí Slovenská strela do dlouhého tunelu pod skálou s lanovkou.

Po další minutě už řídí Hektora, který táhne čtyři mrazírenské vagony s nanuky do nádraží v Nepomuku. Vlaky pomalu jedou po jednokolejce i rychle projíždějí po hlavní dvojkolejné trati, občas některý z nich zajede do tunelu a po dlouhé době vyjede třeba na druhé straně kolejiště.

Jaroslav Navrátil je ve svém stodvacetkrát zmenšeném modelovém světě, který zabírá téměř polovinu půdy nad jeho domem, nejvyšším panem železničářem.

„Vláčky sbírám už od sedmi let. Měl jsem jich hodně, když jsem se do tohoto domu přistěhoval v roce 1998. Kolejiště jsem pak začal stavět pro nevlastního syna,“ říká muž s brýlemi a z křesla u řídícího pultu obhlédne část kolejiště zabírající plochu přes 20 metrů čtverečních, které je postavené do obřího písmene U.

Původně bylo kolejiště do L. Na delší straně rozsáhlé nádraží s obří rotundou pro odstavování lokomotiv, dlouhými tunely, několika mosty a postaveným městem. Vlaky projížděly přes zastávku, v nejvzdálenějším bodě se proplétaly krajinou a stanicemi tak, jak jim Jaroslav Navrátil postavil cestu přes výhybky, aby se vrátily na hlavní nádraží.

Modelář řekl, že když začínal kolejiště stavět, předlohou mu nebylo žádné konkrétní místo, nestavěl přesnou kopii existujícího nádraží.

„Je to od základu domácí projekt. Začínal jsem tak, že jsem na podlaze slepil tapety bílou stranou nahoru a na nich začal kreslit plánek. Není to až tak jednoduché, protože se musí počítat se stoupáními na tratích tak, aby se vlaky na výšku vešly do podjezdů, když se tratě mimoúrovňově kříží, musíte trefit i sklon, protože kdyby byla trať v příliš prudkém stoupání, lokomotivy by prokluzovaly, nevyjely by nahoru a muselo by se vše předělat,“ podotkl muž, který přiznal, že ani po 23 letech ještě není hotový, i když mu někdy v budování pomáhají kamarádi.

V posledních deseti letech část kolejiště přestavěl a připojil k němu novou stanici Nepomuk v podobě, jak vypadala na začátku 20. století. V tomto případě stavěl i podle dochované dokumentace a starých obrázků.

„Nechte mě tu týden!“

Teď nedaleko nepomuckého nádraží postavil pivovar a kousek od něj právě buduje těžní věž hlubinného dolu. „To jsem ještě nestačil dodělat, je tam díra, kouká z ní polystyren,“ vysvětlil Navrátil.

Častými návštěvníky u něj doma jsou bývalí železničáři. Občas přinesou zachráněný historický artefakt, který se váže k dráze, protože i ty invalidní důchodce z Vrčeně sbírá. Má desítky nádražáckých čepic, lampy z dávno zrušených parních lokomotiv, označovače starých kartových jízdenek nebo staré tabulky s čísly z už neexistujících lokomotiv.

Zanedlouho děti nebudou tušit, proč má na zdech u kolejiště kovové tabulky začínající písmeny E doplněné řadou čísel. Dnes jsou lokomotivy označované už jen čísly a tabulky nahradila nastříkaná čísla přímo na karoserii.

Kromě milovníků železnice často zvoní u rodinného domku ve Vrčeni i rodiny s dětmi ze širokého okolí. Vstupné do tohoto království malých mašinek je dobrovolné. Větším školákům modelář dovolí, aby některý z vláčků po kolejišti ručně řídili.

„Pro mě je nejlepší, když vidím šťastného člověka, kterému se tu líbí. Ať je to dítě, nebo dospělý. Bývalí železničáři tu ožijí. Vidíte, že u kolejiště a při povídání vzpomínají na mládí. Asi před měsícem mi sem přišli prarodiče s vnoučkem. Když tu končili, vnouček řekl: Babi, dědo pojďte! Sešli ze schodů, vystrčil je z domu a slyšel jsem: Babi, přijeďte pro mě za týden. Pak běžel zpátky ke kolejišti. Když si pro něj přišel děda, vnouček brečel, chytil se zábradlí a říkal: Babi, dědo, vy mě nemáte rádi,“ přidal jeden z čerstvějších zážitků.

Protože kvůli covidovým zákazům nemohl více než rok za mašinkami nikdo přijít, Jaroslav Navrátil podotkl, že se neměl čas nudit.

„Donutilo mě to vytáhnout stavebnice a doplňky modelů, které jsem měl doma i roky a nebyl na ně čas. Za rok a půl jsem postavil asi 350 vozů a přes 30 lokomotiv. V naprosté většině takových, které jezdily přes Nepomuk, Plzeň nebo po tratích v okolí,“ zdůraznil.

Prosklené vitríny plné vláčků se táhnou v místnosti s kolejištěm od podlahy až k půdě. Jednotlivé vagony rychlíků jsou sestavené za lokomotivami přesně v takovém pořadí, jak ve skutečnosti jezdily.

Autor: