Uměl namalovat Stalina a úderná hesla, díky tomu přežil ruský gulag

  8:14
Výtvarník Vladimír Levora, který by letos oslavil sto let, měl bouřlivý život. Rodák z Křížovic u Klatov byl za minulého režimu kvůli svým názorům v ruském gulagu za polárním kruhem. Před prací v dolech ho zachránilo právě to, že dokázal namalovat Stalina či úderná hesla. Po bitvě u Sokolova se stal hrdinou a dostal možnost založit galerii v Klenové.

Autoportrét Vladimíra Levory z 80. let minulého století. Výtvarník maloval hlavně krajiny, letos by se dožil sta let. | foto: Petr Eret, MF DNES

Z jeho poválečné tvorby se v Plzni zachovala leptaná skla v oknech na průčelí hlavního vlakového nádraží. Jako restaurátor se podílel na obnově renesančních sgrafit plzeňské radnice.

Obrazy rodáka z Křížovic u Klatov Vladimíra Levory vystavují ke stému výročí od jeho narození v Galerii U Bílého jednorožce v Klatovech. „Připravoval jsem více výstav, ale s tak bouřlivým životním osudem jsem se ještě nesetkal,“ říká kurátor výstavy Michal Lazorčík.

To, že se v Československu po 2. světové válce začínali k moci dostávat komunisté, se Levorovi vůbec nelíbilo. „I proto, že na vlastní kůži poznal, jak se režim v Sovětském svazu chová k vlastním lidem, a bál se, že represe dorazí i k nám,“ uvádí Lazorčík.

Levora, který zemřel v roce 1999, se jako student plzeňské pedagogické fakulty na začátku 2. světové války zapojil do odboje. Činnost skupiny ale byla brzy prozrazena. Uprchl tedy v červenci 1939 z Plzně přes Beskydy do Polska. Po napadení Polska Sovětským svazem a nacistickým Německem se pokusil spolu s dalšími přejít zpět, byl ale zatčen orgány NKVD, což byl nástroj Stalinových represí, čistek a útlaku.

Nakonec skončil v gulagu, což byly sovětské pracovní a koncentrační tábory pro odpůrce režimu.

Levora byl vězněn na Vorkutě za polárním kruhem. A protože uměl malovat, zachránilo ho to před prací v dolech, kde přišlo o život či zdraví mnoho vězněných. Vybrán byl jako malíř hesel a třeba i portrétů Stalina na nástěnky.

Fotogalerie

Po amnestii pro československé občany vstoupil malíř v sovětském Buzuluku do československé armády. Jako člen kulometné roty se zúčastnil památné bitvy u Sokolova. V bojích byl těžce raněn, ale do bojů se opět vrátil.

Po válce začal psát vzpomínky na pobyt v Sovětském svazu nazvané Bez svatozáře a vavřínu. „Psal o tom, jak si sovětský režim lidí vůbec nevážil, psal o životě v gulagu,“ popsal kurátor. Na základě udání u něj byla provedena domovní prohlídka, zabavili mu rukopis autobiografie a odsoudili ho na 18 měsíců vězení.

Rukopis jeho memoárů československá státní policie StB zničila. Ve věznici Valdice pak strávil rok. Bylo to deset let poté, co ho nový režim v roce 1948 vyznamenal Sokolovskou pamětní medailí za válečné zásluhy.

Po propuštění ho komunisté vykázali ze Svazu výtvarných umělců, což se rovnalo vyhození z práce, jiné zaměstnání v Plzni nesehnal, a hrozilo mu tedy zatčení za to, že si do čtyř měsíců neobstaral práci. Proto se stěhuje do Klatov, kde mu kamarád ze školy našel práci malíře písma v podniku Kozak. Za rok mu bylo členství ve Svazu výtvarných umělců obnoveno.

Levora maloval v klatovském divadle kulisy

Poté namaloval velké plátno pro zasedací místnost klatovské radnice, které je tam dodnes. I díky tomu byl stále známější, což pokračovalo i poté, co po roce v Kozaku nastoupil do divadla v Klatovech, kde byl vedoucím výpravy a malířem kulis.

Ministerstvo kultury tehdy vydalo zákon o podpoře zakládání regionálních galerií, pro tento úkol vybrali právě Vladimíra Levoru. „Byl vojenský hrdina a jediný místní člen Svazu výtvarných umělců, proto ho oslovili. Dostal možnost založit galerii pro Klatovy a Domažlice. Vybral si Klenovou, kde nová oáza umění vznikla v roce 1963,“ podotýká kurátor.

O deset let později se ale malíř stal opět nepohodlným. „I proto, že odmítl vstoupit do komunistické strany, což bylo pro podobnou funkci podmínkou,“ vylíčil Lazorčík.

Odchod z galerie měl ale výhodu, malíř se začal ještě mnohem víc věnovat umělecké tvorbě. „Maloval obrazy pro lidi, byl rád, že si je doma vystavují, na zakázku maloval své přátele, například klatovské lékaře, malování ho tehdy živilo,“ líčí Lazorčík. Opakovala se podle něj situace z let 1955 až 1958, kdy byl také umělcem na volné noze.

Kvalitní malíř, který ale hranice regionu nepřekročil

Podle Lazorčíka je třeba na Levoru pohlížet jako na regionálního autora, který nedosáhl věhlasu jako třeba Theodor Pištěk, Stanislav Kolíbal nebo Zbyšek Sion. „Je to kvalitní malíř, ale hranice západočeského regionu, kde bylo několik výstav, nepřekročil,“ popsal kurátor.

„Maloval hlavně místní krajinu, městská zákoutí a obrazy šly dobře na odbyt. Lidé, kteří místa znali, měli rádi způsob, kterým je Levora zachycoval,“ vypráví. Téměř všechny obrazy nakonec skončily v soukromých sbírkách.

I proto nebylo lehké je pro výstavu zajistit. „Výtvarník má ale mnoho obdivovatelů a sběratelů, kterým na jeho odkazu záleží. Ti nám pomáhali při hledání,“ přiblížil Lazorčík. Ten se prý dopracoval k číslu 500 obrazů. „Namaloval jich ale násobně víc. Nedají se ale dohledat, protože si nedělal evidenci,“ vypráví kurátor.

Cenu nejdražších jeho obrazů odhadl na 30 tisíc korun. Zájemce by ale musel oslovit nějakého soukromého majitele. S jednou soukromou sbírkou souvisí i příhoda, která se traduje. V 70. letech se schylovalo k tomu, že jeden z obrazů bude v Národní galerii v Praze, ale soukromý majitel ho nechtěl prodat. Levora na něm zachycuje Plzeň.

Jeden obraz je v Západočeské galerii, klatovská galerie, pod kterou dnes patří Klenová, má ve své sbírce pět obrazů.

„Levorovým vzorem byly Antonín Slavíček, Alois Kalvoda, navazoval na malíře konce 19. a začátku 20. století, hlavně na krajinomalbu. Hodně byl inspirovaný impresionismem,“ popsal kurátor. Nejznámější jsou podle něj jeho krajiny, zajímavé jsou také městské výjevy. „Výborné jsou ale i jeho portréty, vrcholu dosáhl v 70. a 80. letech minulého století,“ líčí Lazorčík.

Na výstavě je zastoupena hlavně krajinářská tvorba. Nechybí ani portréty rodinných příslušníků. Zajímavostí je impresionisticky laděný malý akvarel z roku 1936.

Po roce 1989 znovu sepsal své zážitky z gulagu a vydal je pod názvem Ze stalinských gulagů do československého vojska. V roce 2015 mu Ústav pro studium totalitních režimů udělil in memoriam pamětní medaili „Za svobodu a demokracii“.