Takové množství dětí po cestě směřující z jejich domova ve Lvovské oblasti nedaleko běloruských hranic přes Zakarpatí, Bratislavu, Jablonec nad Nisou a Honezovice u Stoda do Dobřan mělo i výhodu. Třeba nemuseli tak dlouho čekat na odbavení na hraničním přechodu, protože dostali přednost.
A proč měli na cestě tolik zastávek? Tam všude totiž mají své příbuzné – v Zakarpatí má pan Veniamin rodiče, v Bratislavě sestru, v Honezovicích zase bratra.
„Jsme strašně vděční Čechům, jak se k nám chovají. Všude se o nás starali, dávali nám horký čaj, dětem džusy,“ říká šestnáctinásobný otec Veniamin. Od města i místních lidí dostali mnoho potřebných věcí, ale koupit si museli velký hrnec, což je při vaření pro tolik lidí základ.
Hlavně nebe bez bomb |
Město Dobřany půjčilo rozvětvené rodině vilu v Palackého ulici, která se bude bourat, protože na jejím místě má vzniknout školní družina. I když zde nešlo topení a dům s velkou zahradou potřeboval opravy, otec se staršími syny se do prací pustili a vše opravili. Nejpočetnější rodina ve městě už v domě může bydlet.
„Jsme tu spokojení. Máme plyn, vodu, ale hlavně nebe bez bomb. Když slyším letadlo či helikoptéru, cítím neklid,“ svěřuje se dvaačtyřicetiletá paní Halyna. Podobně jsou na tom děti. „Dříve se stávalo, že když letěl třeba vrtulník, hned se na něj běžely podívat, dnes se schovávají,“ dodává a nabízí čaj a pochoutku – kynuté rohlíčky plněné karamelizovanou směsí cukru a mléka.
Někdo pere, někdo vaří, někdo jde na nákup
Na otázku, jestli děti někdy zlobí, když při dlouhém povídání s novináři byly moc hodné, matka odpověděla, že někdy samozřejmě ano. Ale své povinnosti doma si splnit musí. „Máme napsáno, kdo je v určitý den za co odpovědný, kdo například pere, kdo je v kuchyni, kdo jde na nákup a kdy se střídají,“ popisuje Halyna.
Protože jí místní darovali i šicí stroj, začala i v Česku pro děti šít oblečení, což je její největší koníček. „U mě v krámku si kupovali nitě, jsou úžasní, děti jsou hodné,“ říká Ukrajinka Ljuba Cao, která žije v Česku mnoho let a s manželem má na náměstí v Dobřanech papírnictví a galanterii.
Hlavní náplní posledních týdnů po vypuknutí války je pro ni pomoc krajanům. Zapojil se i místní politik a odborník na IT Jakub Urbanec. „Za celý svůj život jsem nemluvil rusky jako nyní. A to jen proto, že neumím ukrajinsky,“ svěřil se na Facebooku a přidal pár poznámek pro ty, kteří se rozhodnou přijmout ukrajinskou rodinu.
„Děti od jedenácti let výše chtějí wi-fi, a to jim na dlouho stačí. Jejich mámám vlastně také. Jsou opravdu skromní, nechtějí obtěžovat, děkují za všechno, skvěle vaří, jiné jazyky moc neovládají, a tak použijte Google Translate, Conversation režim. Celou dobu budete mít nepříjemný pocit, co kdybych na jejich místě byl já. Držte se. Oni toho vydrželi mnohem víc,“ vzkazuje místním, kteří se zatím postarali o zhruba stovku ukrajinských uprchlíků.
Až bude na Ukrajině bezpečno, vrátí se domů
Jednou se paní Halyna Jakubu Urbancovi svěřila, že by si ráda půjčila tři mobilní telefony, protože děti školou povinné by je potřebovaly k online výuce. Jinak jim totiž na Ukrajině neuznají ročník. „To jste měli říci dříve,“ odvětil IT odborník s tím, že se pokusí sehnat i počítače nebo tablety.
Manželé Tsitseiovi však mají jasno v jednom. Až bude na Ukrajině bezpečno a nebudou jim do blízkosti domova padat rakety, vrátí se. I proto zatím děti, z nichž dvě jsou studenti střední školy a osm školou povinné ratolesti, do české školy nezamířily a věnují se online výuce organizované ukrajinskými školami.
I proto manžel, který vlastní stavební firmu s několika zaměstnanci, organizuje práci z Česka a svým spolupracovníkům posílá na Ukrajinu nákresy toho, co mají udělat. „Děláme s betonem, střechy a další stavební práce,“ svěřuje se. S ohledem na to, co se na Ukrajině děje, bude mít zřejmě po návratu práce až nad hlavu.
To se zřejmě bude týkat i jeho manželky. Nevylučuje totiž, že se jí narodí další děti. „Bůh dává tolik dětí, kolik síly mají jejich rodiče. A jestli budeme mít další děti, to ví jen Bůh,“ říká mnohonásobná maminka.
„Děti jsou náš život, naše bohatství. Majetek nic pro člověka neznamená, vše, co máme, jsou naše děti. Proto jsme je naložili do mikrobusu a převezli do bezpečí,“ svěřila se.
Silně věřící rodina už prý našla v Plzni komunitu věřících, se kterými se schází. Modlí se prý i za ukrajinského prezidenta Zelenského. „Podporujeme ho a modlíme se za to, aby mu Bůh dal sílu a moudrost, aby se správně rozhodoval, jak má dál vést naši zemi,“ sdělila žena.
Říká, že je velmi citlivá, proto se do politiky moc neponořuje. „Ale doufám, že modlitby pomohou prezidentovi i Ukrajině, která je pro nás to nejbližší, nejmilovanější,“ uvedla.
