„Jsem si jistá, že válka skončí vítězstvím Ukrajiny,“ říká Ukrajinka Anhelina Huchko, studentka Gymnázia na Mikulášském náměstí v Plzni, jíž spolužáci neřeknou jinak než Angie.
Jedná se o dívku z maturitního ročníku, která mezi prvními v Plzni začala organizovat se svými kamarádkami Annou Hovorkovou, Barborou Nuzíkovou, Zuzanou Pokornou, Annou Sterlyovou a dalšími spolužáky ze třídy sbírku na pomoc Ukrajině.
Do humanitárního centra Klaptik nadii, v překladu Kousek naděje, ve městě Stryj ve Lvovské oblasti, kde pracuje Anhelinina maminka, odjelo sedm plných autobusů věcí. Naposledy východním směrem putovaly tolik potřebné spací pytle.
 |
„Ve čtvrtek začala invaze na Ukrajinu a v pátek jsem napsala holkám přes messenger o nápadu zorganizovat sbírku. Mamka mi totiž volala, že do humanitárního centra už dorazila sbírka z Itálie. Cítila jsem se bezmocně, musela jsem něco dělat,“ vzpomíná Angie.
Sbírka plzeňského gymnázia byla nakonec první podobnou akcí v okolí. „Angie napsala: pojďme udělat sbírku a my jsme to udělaly,“ vzpomíná spolužačka Barbora Nuzíková. „Byla jsem v sobotu na lyžích a psala jsem ze sjezdovky, jak můžu pomoci,“ vybavuje si další gymnazistka Anna Hovorková.
„Sbírku jsme vyhlásily, v pondělí jsme přišly do školy a zjistily, že už od sedmi ráno nosí lidé věci. Ty jsme potom roztřídily a v průběhu týdne jsme přes naši facebookovou událost informovaly lidi o tom, co všechno k nám mohou nosit, čeho už se sešel dostatek, nebo co naopak chybělo,“ popisuje Anhelina.
Sbírka Kousek naděje
Během týdne tak mohli studenti poslat do města Strij, kde se věci třídily a posílaly dál, pět plných autobusů. Tam jely s humanitární pomocí, zpět se vracely s uprchlíky. Nakonec autobusů s věcmi bylo sedm.
Od začátku úzce a intenzivně spolupracovalo i Církevní gymnázium, kde se organizace ujal zástupce ředitele Petr Halajčuk, stavební průmyslovka a další plzeňské školy, organizace, sousedské party, organizace Svoboda zvířat, řada rodičů i úplně neznámí lidé.
Věci pro Ukrajinu postupně plnily třídu i školní aulu. „Bylo to v týdnu, kdy jsme měly jet na školní výlet, ale byly jsme hlavně ve škole,“ vypráví Barbora Nuzíková. Nakonec si studentky a studenti udělali čas i na studium dějin Ukrajiny. „Než válka začala, nevěděla jsem, co je Doněck, Luhansk, jenom málo informací jsem měla o anexi Krymu,“ vypráví Anička. Nakonec je dostatkem informací zásobila Angie, která zná ukrajinskou historii dopodrobna, ale i různí učitelé.
„Lvov, Kyjev i Oděsa jsou krásná města,“ říká a věří, že po válce budou mít Češi možnost Ukrajinu prozkoumat. „Stojí to za to, je totiž nádherná. Za to, co pro nás Češi dělají, je rádi přivítáme,“ říká Anhelina, která sama Ukrajincům pomáhá nejen sbírkou.
Za to, co pro nás Češi dělají, je rádi přivítáme
Rok je totiž učí češtinu na jazykové škole. Na to, že žije v Česku čtyři roky, je její čeština excelentní. „Jazyky mi jdou lépe než třeba matematika, takže když jsem přijela do Česka, uměla jsem polsky, rusky a anglicky. Zpočátku mi při komunikaci ve třídě pomáhala angličtina, během dvou, tří týdnů jsem ale začala rozumět a během měsíce jsem začala i mluvit. Neměla jsem žádné doučování, vše jsem se učila sama. Pomáhalo mi poslouchat zprávy či různá videa na YouTube,“ vzpomíná Anhelina.
Po roční praxi na jazykové škole už prý ví, že ne u každého uprchlíka bude výuka češtiny blesková akce. „Bude to trvat třeba půl roku, než někteří začnou mluvit. Záleží ale i na prostředí. Když pracují v pásové výrobě, což se týká mnoha Ukrajinců, nemají možnost slyšet v práci češtinu, když kolem sebe mají jen své krajany. Hodně si proto stěžují, že nemají moc příležitostí konverzovat česky,“ vypráví Anhelina.
Ta je velmi pyšná na Ukrajince, jak statečně bojují. „Vize blitzkriegu neboli bleskové války byla jen ruská myšlenka. Já jako Ukrajinka jsem ale věděla, že když dojde na nejhorší, Ukrajinci se dokážou spojit. Jsem pyšná na to, co bojovníci zatím dokázali,“ říká Anhelina.
Sbírka na nákup termovizí
Se svým otcem nyní organizuje sbírku na nákup termovizí, kterých je na Ukrajině potřeba mnoho. „Do války se zapojuje stále více dobrovolníků, potřebují neprůstřelné vesty, přilby, a všeho je málo,“ vypráví.
„Kdo nechce posílat peníze, může koupit třeba termovize a poslat je autobusem na Ukrajinu. Autobusy tam stále jezdí,“ vyzývá dívka. A jak se dá pomoc Ukrajincům spojit s přípravou na maturitu?
„Mám nepatřičný pocit, že já se učím, přitom bych spíš měla pomáhat,“ popsala Anička. „Za čtyři roky v hlavě něco máme. Určitě to dáme,“ uklidňuje ji Anhelina. Stejného názoru je i češtinářka Monika Stehlíková, která je na své studenty moc pyšná. „Byli skvělí už od prváku a maturitu z odpovědného občanství už 4. B složila na výbornou,“ dodává.