Proč si myslíte, že matematika je mezi českými dětmi velmi neoblíbeným předmětem, když vaše hodiny, jak se zdá, jsou studenty poměrně příznivě přijímány?
Moje hodiny snad neoblíbené nejsou, ale obecně se děti matematiky bojí. A není to jen tím, že je těžká. Jako příklad bych uvedla reakci holčičky, která právě přišla od zápisu. Na otázku, jak se těší do školy, odpověděla, že se těší, ale musí si dát pozor na matematiku, protože ta bude hrozná. Jak může šestileté dítě vědět, že pro něj bude matematika těžká? Odpověď je jasná – někdo mu to řekl.

Takže atmosféra ve společnosti oblíbenosti matematiky nenahrává? Přesně tak. I spousta celebrit se chlubí nenávistí k matematice. Časté jsou věty typu, šel jsem na divadelní školu hlavně proto, že jsem věděl, že tam nebude ta děsná matematika. Svůj negativním vztah k tomuto předmětu vyjadřují někdy i politici, sportovci.

Dá se však říct, že matematika je důležitá a veřejně proklamovaný odpor k ní je škodlivý?
Určitě ano.

Máte nějakou metodu, jak žáky motivovat, aby se jí učili s chutí?
U každého nejdříve zjistím, kde v učivu je, a pak chci, aby ve znalostech pokročil o kousek dál. Nemohu po něm chtít, aby se pohyboval stále někde, kde už byl, kde už to zná, protože v tom případě by ho hodiny nebavily. Nemůžu po něm ale chtít ani to, aby šel kilometr daleko, když vím, že tam ani nedohlédne a dojít tam nedokáže.

Když k vám do školy přijdou žáci 9. tříd, jsou mezi nimi velké rozdíly?
Obrovské.

I mezi žáky, kteří mají třeba všichni dvojku?
Mohou vedle sebe sedět žáci, jeden měl na vysvědčení dvojku, druhý čtyřku a lépe to umí čtyřkař. I to jsem zažila. Musím tedy zjistit, co ve studentech je a pak je musím přesvědčit, že něco v matematice dokážou. I ty slabší se snažím přesvědčit, že se dokážou posunout. Složité je, že musím stanovit hranici, kterou když nepřekročí, nemohou pokračovat. Opravdu nemám radost, když žák propadne.

Už v prvním ročníku zjistíte, že jen těžko někdo dojde k maturitě?
U některých žáků to vidím, ale oni někdy umějí docela překvapit. Je třeba dodat, že i když se k tomu jednu chvíli schylovalo, studenti nemusejí z matematiky povinně maturovat. Ideální by ale bylo, kdyby to všichni na úroveň maturity dotáhli.

Byla byste tedy pro povinnou maturitu z matematiky?
Jako učitelka matematiky bych asi měla chtít, aby matematika povinná byla. V tom případě by totiž děti měly vyšší motivaci se ji učit. Nemyslím si ale, že strach je dobrou motivací, a navíc si myslím, že nemůžeme v podstatě obětovat značnou část žáků ročníku, který by tuto zkoušku musel absolvovat jako první. Nezvládlo by ji totiž opravdu hodně žáků. Dokážou řešit dílčí úkoly, ale v matematice, kde je nutná provázanost a pochopení řady souvislostí, to na komplexní zkoušku z velkého objemu látky nestačí.

Je to opravdu tak špatné?
Je to hodně špatné. A to mluvím obecně o všech školách. Matematiku si vybírá jen určitá část žáků, i přesto značná část z nich maturitu nezvládne.

Vraťme se ke známkám. Jak je možné, že mezi absolventy devítiletky jsou takové rozdíly? Jak je možné, že čtyřkař je lepší než dvojkař z jiné školy?
Známky jsou docela subjektivní záležitost. Každý učitel známkuje jinak. Neexistují jasně daná kritéria, jak žáky ohodnotit na stupnici jedna až pět.

Takže to chápete?
Chápu, že se to děje a dělo, není to novinka. Učitel hodnotí nejen to, jestli žák vyřeší správně rovnici, ale i celou řadu dalších kompetencí – ochotu a schopnost se učit, pracovat v týmu, dohledat si relevantní informace, poznat chybu a umět s ní pracovat. To všechno se těžko hodnotí na škále. Známky prostě nevypovídají o tom, jak na tom dítě s vědomostmi či znalostmi je.

I když si to rodiče myslí?
Ano, i když si to rodiče asi myslí. Porovná to nakonec test u přijímaček, ale ani ten není zcela vypovídající. Pokud se děti na zkoušky připravují cíleně formou jakéhosi nácviku, mohou dosáhnout výrazně lepšího výsledku, než odpovídá realitě. Když je dítě velký trémista, nebo mu ten den není dobře, nezvládne to, přestože učivo docela umí.

Jste známá tím, že vedete žáky k sebehodnocení. To ale podle výsledků České školní inspekce u mnoha učitelů chybí. Jak na to?
Pro žáky je to hodně těžké. Já jsem se o to do určité míry snažila vždycky, ale hodně mi v tom pomohla distanční výuka. Když jsem neměla žáky u sebe, jejich sebehodnocení jsem potřebovala, abych viděla, jak na tom v tu chvíli jsou. Po dokončení kapitoly místo počítání dalších příkladů, museli žáci napsat, jak jsou na tom. Nejprve to bylo jen pár poměrně obecných vět, ale postupně to skvěle zvládali. Psali mi velmi konkrétně, tohle mi jde, tohle ne, tohle se nikdy nenaučím, to se mi líbilo a to ne. Na konci pololetí si pak na základě těchto hodnocení navrhli poměrně realisticky známku.

Dá se říci, že jsou vůči vám otevření, protože otevřenost jim ve vašich hodinách neškodí? Že otevřenost spíš oceňujete, než byste ji zatracovala a dala jim kvůli tomu horší známku?
Snažím se o to. Ve třídě nám pomáhá, že mají žáci barevné kelímky. Kdo učivo nechápe, dá nahoru červený a říká tím, zastav, potřebuji pomoci. Když ve třídě začnou vyskakovat červené kelímky, přibrzdím a vysvětlím látku znovu. Velkou službu kelímky udělají při procvičování, kdy zadám příklady a každý pracuje sám nebo ve skupině. Když u někoho vidím červený kelímek, běžím k němu a pomáhám. Kdo má zelený, dostane složitější úkol. Žlutý je neutrální, žák mi vzkazuje, pracuji, neruš mě.

Ve třídě je tedy 28 dětí. I v tomto velkém počtu se tedy například s pomocí kelímků dá k žákům přistupovat individuálně?
Důležité je to, aby se přestali bát přiznat, že něco neví. Zajímavé je, že ve věku 15 či 16 let je možná ještě těžší říci: Mám to hotové, dejte mi něco dalšího, což signalizuje zelený kelímek. Většinou trvá tak měsíc, než si žáci zvyknou. Abych dosáhla individualizace, rozdělím učivo na části A a B, někdy i C. Pokusím se, aby všichni zvládli základní úroveň A.

áci si pak udělají testík, vyhodnotí si, jak jsou na tom, a sami se rozhodnou, zda budou pokračovat dál, nebo to zatím nejde. V tom případě dostanou podobné příklady a budou trénovat a procvičovat. Jsou si vědomi toho, že hodnoceni budou v tom případě trojkou či čtyřkou, protože zvládli jen minimum. Pro někoho, kdo je na tom s matematikou špatně, je to přesto velký cíl. Někdo ale řekne, že by rád pokračoval něčím těžším. Tito žáci pak pracují na složitějších úkolech a aspirují na lepší známky.

Tato metoda asi vyžaduje velkou důvěru v učitele, nebo ne?
Většina žáků mi na konci roku do dotazníku píše, že matika není takový strašák, jak si mysleli a že se moc báli. Ale zjistili, že něco dokážou.