Zároveň však uplynulých třicet let bylo dobou řady promarněných příležitostí a někdy i nových škod. Například některé obce u státní hranice utrpěly vznikem hazardních podniků, tržnic nebo erotických klubů.
Vystihoval to po letech vtip, který odrážel smutnou realitu: „Co bylo za komunismu lepší? Železná Ruda.“ Oblasti Rozvadova a České Kubice potkal podobný vývoj.
Nicméně z celkového pohledu změna režimu městům a obcím prospěla. V případě Plzně se nejvýraznější zlepšení odehrálo v oblasti historického jádra lemovaného sadovým okruhem.
Řada domů tady byla před 30 roky v žalostném stavu a u některých se plánovaly demolice. „S opravami se nepočítalo. Třetina objektů měla být zbourána a nahrazena novostavbami,“ přiblížil primátor Plzně Martin Baxa. Například jenom v Bezručově ulici mělo padnout pět domů.
Kolem zchátralých budov se za komunistického režimu stavěla dřevěná lešení, která zastřešovala chodníky, aby lidi neohrožovalo padající zdivo. V Plzni tím byla proslulá například Prešovská ulice s navazujícím Bílým nárožím.
Zásadní změnu situace přinesl až 17. listopad, následující změna politického režimu a s tím spojené navracení nemovitostí soukromým vlastníkům.
„Oni je začali opravovat, přestože neměli moc peněz. Znám lidi, kteří bydleli v paneláku, měli hluboko do kapsy, a přece se zničených historických domů nezbavili. Vzali si úvěry a domy postupně opravili. Zachránili cennou památku po předcích a já si toho nesmírně vážím,“ uvedl šéf odboru památkové péče magistrátu Karel Zoch.
Při obnově centra Plzně pomohla i radnice, která přispívá vlastníkům historických objektů na jejich opravy.
Ne vždy si ale radnice počínala skvěle. Nechala například zbořit bývalou městskou nemocnici v sadech 5. května. Zbavila se také budovy někdejších městských lázní, aby se o ni nemusela starat. Dům od té doby jen chátrá a je ostudou na nábřeží Radbuzy. Kontroverzním krokem bylo i obětování areálu bývalého výstaviště, kde vyrostlo obchodní centrum.
Doba po 17. listopadu 1989 je nicméně zároveň obdobím neřešených dluhů. Historik Karel Foud poukazuje, že za třicet let nedokázala Plzeň korigovat narůstající automobilový provoz.
„Obrovský nárůst dopravy často úplně blokuje město. Některá místa jsou proto v Plzni téměř k nežití. Je to důsledek nekoncepčních rozhodnutí z minulých dob. Nedaří se to rozetnout a vyřešit, aby město nebylo dopravou tak extrémně zatížené,“ říká historik.
Architektka: Plzeň se nedočkala výrazné budovy
Postrádá přitom snahu veřejné správy vymístit nejfrekventovanější silnice z centra. „Vidím to jako problém, který je velkou výzvou do budoucna,“ konstatoval.
Karel Foud zároveň zdůrazňuje, že se v Plzni odehrálo mnoho pozitivního. „Když se na to podívám z hlediska člověka, který se zajímá o historickou architekturu, tak je jasné, že se tady udělal obrovský kus práce. Dnešní situace je s tou, která byla před listopadem 1989, v podstatě nesrovnatelná. Je v tom propastný rozdíl. A když slyším lidi, jak hořekují, mám pocit, jako by zapomínali, jaké to bylo před třiceti lety,“ uvedl.
Plzeňskou architektku Annu Hostičkovou mrzí, že se krajská metropole za třicet let, kdy se poměrně dost stavělo, nedočkala nové výrazné budovy, která by si svou kvalitou získala uznání.
„Pořád se staví méně zajímavé baráky. Ne, že by tady nebyly dobré domy, ale není vidět žádný geniální počin. A moc mi tady ve veřejném prostoru chybí výtvarné umění. Město působí v tomto ohledu ustrnule,“ řekla.
Zároveň uznává, že život v Plzni se významně změnil k dobrému a lidé se začínají o město víc zajímat. „A to mě těší, před třiceti lety byly architektura, estetično a krásno skoro sprostá slova. Zdá se, že už to hodně lidí vnímá jinak a záleží jim na tom, co kolem sebe vidí,“ tvrdí.