Každá z dvanácti posádek měla co nejrychleji projet danou trasu a ještě splnit stanovené úkoly. Nadšenec vyrazil s Lenkou Mazurovou. Hned od začátku ale dvojice nabrala zpoždění.
„V devět ráno jsme všichni startovali. Jenže Lenka zaspala, takže přijela až v půl jedenácté. Byl to trochu adrenalin,“ přiznal Milan Holar.
Na hranicích s Německem ovšem parťáci chytli šoféra, který je vzal až do Švédska. Soutěžící totiž museli do estonského hlavního města přes Dánsko, Švédsko a Finsko.
„To bylo neuvěřitelné štěstí. Chlapík vyrážel z Istanbulu. Pokud někoho takového potkáte na benzínce, je unavený a má před sebou ještě pořádnou štreku, stačí jen málo. Nabídl jsem mu, že můžu řídit místo něj. Nakonec jsme si plácli,“ líčil.
Stejná strategie zabrala také na dalšího muže za volantem, který je přesunul skoro až do Finska. „Za čtyřiadvacet hodin jsme urazili skoro dva a půl tisíce kilometrů. Oproti ostatním jsme získali velký náskok,“ řekl.
Dobrodruzi však drželi ještě jeden trumf v rukávu. Předem si připravili vtipné cedule, které u silnice zvedali. Na ně nakreslili pohádkovou postavu Krtečka s batohem a nápisem Berlín nebo Boba a Bobka v dresech, kteří jedou gratulovat finským vítězům.
„Využili jsme toho, že králíci byli oficiálními maskoty světového hokejového šampionátu, který se v Česku konal před čtyřmi lety,“ vysvětlil. Velký úspěch měl rovněž nápis Někam, který přeložili do několika jazyků. Plzeňan dokonce volal na zahraniční konzuláty působící v tuzemsku. „Potřeboval jsem se ujistit, že místní budou opravdu rozumět. Když lidé cedule viděli, většinou se hned rozesmáli, což byla paráda,“ doplnil Milan Holar.
Na soutěžící čekaly během cesty úkoly, o nichž dopředu nevěděli. Posádky musely například dojet do švédské vesnice Sevedstorp. Právě toto místo se stalo předobrazem knihy Děti z Bullerbynu, jejíž autorkou je Astrid Lindgrenová.
„V knížce jsme hledali větu: Paní učitelka má pravdu. To bylo docela těžké. Podařilo se nám to za šestnáct minut. Někteří borci hledali i dvě hodiny,“ porovnal.
Plzeňan ocenil i další úlohu vycházející z finské tradice. Podle pověstí se v 18. století kolem městečka Sonkajärvi pohybovali loupežníci a pořádali nájezdy do okolí. Při nich údajně kradli jídlo a ženy.
Od roku 1992 se zde v netradičním sportu zápolí. Muži nosí manželky přes překážkovou dráhu, která měří více než 200 metrů. České dvojice měly podobný závod uspořádat a zapojit do něj tři tamější páry. „Když přijela první posádka, místní koukali trochu divně. U desátého páru už byli obyvatelé dokonce připraveni s týmy,“ zmínil.
Plzeňan však úkol nakonec neplnil. Jeho parťačka cestu předčasně ukončila. Kvůli neodkladným pracovním záležitostem odletěla z Tallinnu zpátky do České republiky. „Vypadalo to velmi nadějně. V první části jsme si vedli hodně dobře. Pak už jsme tempo zvolnili, protože se Lenka rozhodla pro návrat. Jinak jsme klidně mohli vyhrát, “ domnívá se.
Milan Holar tedy v trase pokračoval sám. S helmou na hlavě, s hokejkou v ruce a bruslemi na zádech budil nemalou pozornost. „Zastavil mi majitel dvou hokejových klubů. Jeden se nacházel v Moskvě, druhý v Rize. Jel jsem v opravdu luxusní káře. Skvěle jsme si pokecali,“ popsal. Podobnou zkušenost zažil ještě v Polsku.
Samotu si užívám, vyčistím si hlavu
Stopaře myšlenka, že by se také vrátil, ani nenapadla. „Kromě mistrovství jsem vždycky vyrážel sám. Ať už jsem byl v Rusku nebo třeba v pobaltských zemích. Samotu si užívám. Vyčistím si hlavu,“ sdělil.
Jelikož vidina vítězství se rozplynula, druhou polovinu závodu, na němž strávil celkem týden, pojal Milan Holar oddychově. Jednak se zdržel v Tallinnu, jednak si pro poslední úsek vymyslel originální finiš. Rozhodl se z Varšavy do Prahy stopovat po nefrekventovaných silnicích.
„Měl jsem starou mapu. Poláci si ale mákli a skoro všude udělali dálnice. Když jsem se nechal vyhodit rádoby na křižovatce, ve skutečnosti jsem se ocitl na přivaděči,“ vyprávěl s úsměvem.
Plzeňana letošní nezdar ani trochu neznechutil. „Mistrovství je skvělá věc, i když přežíváte většinou jenom na hamburgrech, pizze nebo bagetách a málo spíte. Zvlášť tenhle ročník se neskutečně vydařil. Organizátoři to měli dobře zmáknuté,“ chválil.
Za rok se chce akce zase zúčastnit. Zároveň už plánuje svou nejdelší stopařskou cestu, která povede napříč Ruskem na Čukotský poloostrov. Pak se trajektem dostane na Aljašku, kterou chce rovněž projet.
„Je to pro mě droga. Setkáváte se s lidmi, které byste jinak vůbec nepoznali. Ve chvíli, kdy si vezmu batoh, zamknu byt a jdu po schodech, ze mě všechno padá,“ uzavřel.