V České republice kvůli covidu-19 zemřelo nejvíc lidí na světě v přepočtu na 100 tisíc obyvatel.
Já vím, je to špatné.

Nezdá se vám ale, že o počtu těchto zemřelých se málo mluví?
Nám se covid-19 dostal do řady zařízení. Například do Domova svatého Aloise pro klienty s Alzheimerovou chorobou a jinými typy demence. Nejsem lékař, ale pro laika vypadají tito lidé dost nemocní. Když se nám tam virus dostal, říkal jsem si, co se stane. Covidem onemocnělo 22 z 34 seniorů. První den umřeli dva. Napadlo mne, co bude dál, ale pak už nezemřel nikdo, všichni klienti to přečkali. Je to zkrátka nevyzpytatelná nemoc.

To je zajímavé, přitom jsou to velmi nemocní lidé.
Vše je v době této epidemie tak složité, jedná se o lidi, kteří mohou zemřít i na jiná onemocnění a covid-19 přitom přečkali. I odborníci řeší, kdo umřel na covid, kdo s covidem a kdo bez něj.

Jste z toho ve stresu?
Jsem trochu ve stresu stále, nejhorší pro mě opravdu bylo, když mi ze Svatého Aloise volali, že lidé umírají, bylo to těžké, ale možná přišel zázrak. Možná pomohl i fakt, že jsem se za nemocné i za ty, co se o ně starají, modlil. To jsou ale tajemství, která už nám asi nikdo nevysvětlí.

Jak vy se tedy díváte na počty mrtvých? Že to nesmíme dramatizovat?
Nechci situaci zlehčovat, na druhou stranu řada lidí dnes kvůli covidu nedostane péči, kterou by potřebovali. Odkládají se různé operace, někde i operace zhoubných nádorů, četl jsem to o jedné velké pražské nemocnici. To mi přijde třeba u mladších lidí daleko horší, než když zemře devadesátiletý člověk, který měl několik těžkých nemocí a covid-19 mu možná pomohl, aby odešel ze světa o něco dříve. A možná by někdo dnes umřel i bez covidu, to nikdo neví.

Bojí se klienti charitních zařízení smrti, která je dnes všudypřítomná?
Asi se bojí, ale to je fenomén celé společnosti, protože smrt jsme ze života vytěsnili. Vzpomínám si, že když umírala moje babička, bylo mi asi deset let, sedli jsme si k posteli, pomodlili jsme se, rodiče řekli, že se babička dožila 72 let, že to je pěkný věk a druhý den se šlo do kostela, na hřbitov, do hospody a hned na to do práce. Dnes je smrt strašák, jako kdyby nepatřila k životu, jako kdybychom byli nesmrtelní, to mi přijde jako největší problém.

Může být výsledkem covidové šlamastyky to, že se smrti nebudeme tolik bát?
Je to možné. Důvodem, proč jsme smrt vytěsnili, je i to, že medicína hodně pokročila, takže i u devadesátiletých se lékaři snaží ze všech sil, aby přežili. A lidé tu naději na dlouhý život v sobě mají. Neřeknou si: jsem starý, můžu zítra umřít. Bojí se smrti i v pozdním věku. Je to ale jen můj dojem. Musím však připomenout, že na jednu stranu se lidé bojí a na druhou stranu se chovají nezodpovědně. Občas zaslechnu třeba to, jak si někdo udělal dýchánek. Lidé bez toho nemohou být.

Mladí lidé jsou z toho často v depresi, protože jsou na tento život zvyklí.
Nejenom mladí, stres je ve společnosti velký, běžný život nefunguje, člověk je tvor společenský. Kvůli zakázaným návštěvám v pobytových sociálních službách řada lidí říká, že jim to škodí víc než virus a že jsou psychicky hodně špatní a velmi strádají, když rodinu nevidí. A to i přesto, že se vidí přes tablet, ale ten osobní setkání nenahradí. Snažíme se ochránit klienty, jak nejlépe umíme, přesto se nám covid-19 ve větší či menší míře do pobytových služeb dostal. Ale přes to všechno jsou jedinci, kteří by nás, kdyby umřelo více lidí, pomalu dali k soudu s argumentem, že jsme se chovali nezodpovědně.

Charita je na tom s počty nakažených dobře, nebo ne?
Měli jsme například nakaženou klientku v domově pro matky s dětmi. O covidu nevěděla a kurýrovala se v posteli, klientky jí tam solidárně chodily navštěvovat. Když jí covid zjistili, říkal jsem si, to bude pohroma, nakonec byla i hospitalizovaná. Ale zajímavé bylo, že žádná z těch osmi žen, které ji do malého bytu chodily chlácholit, od ní covid nechytila, stejně tak personál.

V pečovatelské službě zase rodina nenahlásila, že v bytě, kam pečovatelka dorazila, byl pozitivní syn, který se navíc s pečovatelkou střetl. Pečovatelka chodí i k těžce nemocné paní na plicní ventilaci, v bytě byl covid-19 pozitivní přítel a matka, která se o ni starala. Pečovatelka tam chodí třikrát denně, vždy musí přijít kompletně ochráněná, což charitu vyjde na 1500 korun každý den. Jen ochranný oblek totiž stojí 300 až 400 korun. Zkrátka je to náročné i finančně. Naštěstí jsme dostali na pomůcky dotace od státu i od města Plzně.

Klienti a zaměstnanci sociálních pobytových zařízení se musí nyní každých pět dnů plošně testovat antigenními testy. Je to pozitivní věc?
V nemocnici, kde hrozí větší riziko, se zaměstnanci ani pacienti povinně plošně netestují, zatímco v sociálních službách ano. Nevím, jestli je něco pozitivního na tom, že se musí testovat bezpříznakoví senioři. Ti jsou z toho špatní. Navíc testy mají, dle dostupných údajů, účinnost mezi 70 a 90 procenty, takže když mám v domově třeba 70 lidí, až 20 testů může vyjít chybně, k čemu to tedy je?

Pokud se to ale bude dělat každých pět dnů, přijde se i na ty, které nezachytilo předchozí testování.
Ale 90letému člověku budeme šestkrát za měsíc provádět velmi nepříjemný až bolestivý výtěr nosohltanu, navíc test se vyhodnocuje 15 až 20 minut, to je půlhodina na jednoho, tedy 35 hodin práce sestry každých pět dnů, to je víc než celý úvazek. Problém je, že sester máme málo, protože některé marodí.

Je pro manažera v sociálních službách těžké se dnes rozhodovat?
Snažím se všechny informace o covidu-19 sledovat, máme dokonce smlouvu s epidemiologem, který nám pomáhá učinit správná opatření. Přesto jsem z toho trochu zmatený, hlavně z těch stále se měnících opatření a nařízení vlády. Udělat dobrá rozhodnutí je strašně složité.

Pomohly vám rady epidemiologa?
Zakázali jsme návštěvy o týden dříve, než to nařídila vláda a udělali jsme dobře. Ale stejně to bylo s ohledem na rychlost šíření nákazy pozdě. Přitom jeden pán mi nadával, jak jsem si to mohl dovolit, zakázat mu návštěvu maminky, a že je to omezování osobní svobody a porušování lidských práv. Když pak v domovech pro seniory začali umírat lidé, ptal jsem se sám sebe, kdyby syn maminku nakazil a ona umřela, byla by to svobodně zvolená smrt?