Nezveřejňování informací o kvalitě ovzduší charakterizovalo minulý komunistický režim. Vedení státu vědělo, proč to dělá.
V severních Čechách smogová sezona přicházela na podzim v době, kdy stromy měly zelené listy. Kvůli vysokým koncentracím škodlivin na Mostecku, Litvínovsku či Chomutovsku listy pravidelně ze stromů mizely.
„Nezveřejňovalo se, proč tomu tak je, a lidé kvůli podobným situacím režimu nevěřili,“ přiblížil Miroslav Šuta z Centra pro životní prostředí a zdraví, který od roku 1987 studoval lékařskou fakultu v Plzni.
Dodal, že se severem Čech byla Plzeň téměř srovnatelná kvůli Škodovce a dalším velkým zdrojům znečištění. Minulý režim podle něj čistotu ovzduší a s tím spojené zdraví lidí za prioritu nepovažoval.
„Zpoždění Československa oproti vyspělým západním státům v oblasti ochrany ovzduší odhaduji na dvacet let. Třeba Skandinávci začali s montáží odsiřovacích zařízení na konci 60. a na začátku 70. let minulého století, v Československu se s tím začalo na konci 80. let krátce před pádem režimu v roce 1989. Tehdejší odsiřovací zařízení ale moc nefungovala a na nákup moderních západních technologií nebyly peníze,“ vylíčil Šuta.
Kouřící Škodovka v 70. letech 20. století
Největší úspěch, kterého demokratický režim po roce 1989 dosáhl, souvisí podle něj s oxidem siřičitým.
„V roce 1986 byly průměrné roční koncentrace v Plzni kolem 130 mikrogramů na metr krychlový, dnes jsou kolem deseti,“ přiblížil Šuta. Látku produkovaly nejen škodovácké hutě, ale i škodovácká elektrárna, dnes Plzeňská energetika, a ovzduší v Plzni znečišťovala i teplárna a lokální topeniště.
Někdejší dlouholetý poslanec Jaroslav Lobkowicz, který po obsazení země vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 odešel do Spolkové republiky Německo, zavzpomínal, že když jeho rodina jezdila do Československa na návštěvy, děti si prý po přejezdu hranic kvůli znečištění ovzduší stěžovaly: „Tady to smrdí a je tu černý sníh.“
Problémem byly i tuhé emise. „Ještě v roce 1991 se jich na území Plzně vyprodukovalo skoro deset tisíc tun. Mezi ty patřily různé typy prachu, z toho 7 800 tun pocházelo z velkých zdrojů znečištění, jako byla Škodovka či teplárna. Za deset následujících let, kdy došlo k největšímu zlepšení, hodnoty poklesly na desetinu a zlepšování stále pokračuje. Dobrý filtr je totiž schopný zachytit 90 procent prachu,“ popsal Šuta.
Jako lékař ví, že znečištění ovzduší mělo vliv na to, že lidé se za minulého režimu dožívali nižšího věku.
Odborníci věděli, co lidé dýchají. Nesměli to ale zveřejnit
Odborníci tehdy věděli, co lidé dýchají, ale nesmělo se to zveřejňovat. Otevřenější byla situace v době politického tání v 60. letech, normalizace ale utajování dat oživila.
„Nejlépe byli informováni lékaři, kteří měli spolužáky na hygienické stanici a neoficiálně se data dověděli. I proto prvním přáním po vystudování lékařské fakulty bylo, že chtěli ze severních Čech zmizet.
„Zavolali třeba do nemocnice na Vysočinu a tam zajásali, protože lékařů bylo tehdy málo. Ale když zjistili, že lékař je z Mostu nebo Chomutova, bylo mu řečeno, že ho nesmějí vzít a že se musí vrátit do svého kraje, kde byl personální nedostatek ve zdravotnictví ještě větší než jinde,“ popsal Šuta.
Jinou cestou šli třeba v Porúří v tehdejším západním Německu, což je průmyslová oblast srovnatelná se severními Čechami nebo Ostravskem. „Začátkem 60. let tam místní politici zahájili projekt Modrá obloha s cílem očisty ovzduší. Výsledkem bylo, že Essen, hlavní město Porúří, dostalo před několika lety cenu Evropské zelené město,“ uvedla Šuta.