Kolega novinář nedávno pronesl, že bude pracovat do té doby, než ho odnesou z tiskové konference nohama napřed. Vy to máte podobně? Ptám se proto, že ve svém věku 80 let stále hrajete v šesti divadelních hrách.
Většina mých kolegů hraje, dokud může. Důležitou podmínkou je, aby je v divadle potřebovali, aby pro ně byly role. A role starších dam a babiček stále jsou. Navíc hereček, které by je mohly hrát, zase tolik není. Zkráceně řečeno, v souboru jsem osmdesátiletá jediná. To je trošku moje výhoda.
Dá se říci, pro které věkové kategorie je nejvíc rolí, jestli pro mladé, herce středního věku nebo pro seniory?
Nejvíc rolí je pro mladé a středněvěké. Důvod je jednoduchý – diváci se chtějí dívat na mladé lidi, protože jsou nadupaní a sálá z nich velká energie. Prostě divadlo patří především mladým lidem. Ale na druhou stranu Shakespearova Krále Leara nemůže hrát dvacetiletý herec. A Kláru Zachanasjanovou z Dürrenmattovy Návštěvy staré dámy také nemůže hrát dvacetiletá dívka.
Ještě k vaší osmdesátce, kterou jste nedávno oslavila a ke které vám veřejně mnoho lidí blahopřálo. Hodí se zmiňovat u dámy věk?
Já to tak neberu. Jsem šťastná, že jsem se toho dožila, že mám ještě nějakou energii a především chuť a potřebu hrát. Vysvětluji si to hlavně tím, že jsem ráda mezi mladými lidmi a jak už jsem řekla, soubor se skládá hlavně z mladých lidí a ti mě nabíjejí.
Dovolím si bilancovat. V letech 1966 až 1968 jste jako studentka DAMU hrála v pražském divadle Na zábradlí, tedy v jeho nejslavnější éře. To musela být hodně zajímavá zkušenost.
Bylo to úžasné divadlo. Hráli tam Jan Přeučil, Jan Libíček, Marie Málková a další známé herecké osobnosti, ale především tam působil mimořádný režisér Jan Grossman, Vašek Havel tam tehdy pracoval jako dramaturg. Účinkovala jsem tam ve hře spisovatele, básníka a dramatika Miloše Macourka Hra na Zuzanku. Hlavní bylo ale moje učinkování v Kafkově Procesu v režii Jana Grossmana. Navíc s tímto představením se jezdilo do zahraničí. Byla jsem s nimi v Londýně, Paříži, Benátkách či Lublani.
Byla to úžasná zkušenost, ale pak jsem se musela rozhodnout, kam zamířím dál. V té době jsem si nedovedla představit, že bych měla odejít z Prahy, že bych měla odejít od rodičů, od sourozenců. Nabídky přišly z ostravského a plzeňského divadla. Tehdy jsem si řekla, Ostrava je daleko, Plzeň je z Prahy jen dvě hodiny vlakem. Nějaký ten rok tu vydržím a pak se zase vrátím do Prahy. Ale osud rozhodl jinak. Potkala jsem tu Pavla (manžel a herecký kolega Pavel Pavlovský, pozn. redakce) a v Plzni jsem 58. sezonu, za sebou mám na 200 rolí a s Plzní, která se mi před lety zdála šedivá a smutná, jsem srostla a vyrostly tu naše děti. Divadlo J. K. Tyla mi dopřálo tolik zajímavých hereckých příležitostí, že jsem tu zažila naplněný divadelní život.
S Plzní, která byla v zóně osvobozené Američany, byl za minulého režimu spojený i větší dohled ze strany komunistů. Zaznamenala jste v divadle něco takového?
Ne, to mi vůbec nepřišlo. S divadlem to nemělo vůbec nic společného.
V roce 1979 byl natočený třináctidílný televizní seriál Inženýrská odysea, kde jste ztvárnila jednu z hlavních rolí. Když vám ji v televizi nabídli, přemýšlela jste, jestli ji vzít nebo ne?
Ne, nebylo o čem uvažovat, měla jsem z nabídky radost, protože jsem věděla, že scenárista Jaroslav Dietl píše dobře. Na chvíli jsem se stala zakřiknutou dívenkou, učitelkou, mým seriálovým partnerem byl můj milý kolega Jaroslav Satoranský. Na Dietla se všichni dívali, navíc jsem věděla, že režisérem je zkušený Evžen Sokolovský. Roli sehrálo i to, že jsem velmi zvědavý člověk, takže jsem natáčení Dietla chtěla vyzkoušet. I moje kamarádky ze školy, jako Hanička Maciuchová, Dana Kolářová, totiž už v různých seriálech a filmech hrály, měly tedy tuto zkušenost za sebou a já si řekla, že to chci zažít také. Natáčení trvalo jeden nebo dva měsíce, během kterých jsem pendlovala mezi Prahou a Plzní, kdy jsem někdy musela z natáčení přijet rovnou na představení do divadla.
To už jste měla malé dítě, že?
Přesně, což bylo těžké, ale museli jsme to stíhat.
V roce 1980 pro vás napsal Miroslav Horníček komedii Setkání s Veronikou. Uvedla jste, že vám tím dodal herecké sebevědomí.
Ano, tak to bylo. Jednak proto, že se jednalo o oblíbené představení, které se hrálo několik sezon, ale hlavně proto, že Miroslav Horníček byl prostě pojem. V Plzni režíroval hru Slaměný klobouk, něčím jsem ho zřejmě zaujala, takže se mě nakonec zeptal, jestli bych si s ním chtěla zahrát. Odpověděla jsem jednoznačně, to by bylo úžasné. Do dvou měsíců tedy napsal hru, přijel ji přečíst do Plzně do divadla, všem se samozřejmě líbila a chňapli po ní a hned se stanovilo, kdy se začne zkoušet a kdy bude premiéra.
Všem bylo jasné, že Veroniku budete hrát vy?
Miroslav Horníček se netajil tím, že hru napsal přímo pro mě.
Herci v historii zažili doby, kdy je třeba nepouštěli ani do města a museli zůstat před branami, dnes je ale doba úplně jiná. Třeba Ivan Trojan mluvil nedávno na demonstraci Milionu chvilek pro demokracii, zkrátka herci jsou velmi uznávaní. Čím to je, že mají takovou autoritu?
Lidé je mají rádi, protože s nimi žijí, když se dívají na různé seriály a filmy. Způsobila to tedy média.
Může jim takové vystoupení na demonstraci v kariéře pomoci nebo spíš uškodit?
To se nedá předem říct. Může jim to pomoci nebo uškodit. Pokud mají potřebu se k něčemu vyjádřit, je to jejich volba.
Jak hodnotíte vy, že třeba Ivan Trojan na demonstraci vystoupil?
Nechci se k tomu vyjadřovat, protože nechci ovlivňovat mínění lidí z titulu toho, že jsem herečka, kterou lidé znají z jeviště. Jisté je, že Ivan Trojan je výtečný herec a určitě to myslel upřímně.
Vy už se politikou nezabýváte?
Je to otázka věku. Je mi 80 let a politiku už tedy nechávám mladým lidem. Ti o svojí budoucnosti musí rozhodnout.
Kamarádka, která se po roce 1989 odstěhovala do USA, při návštěvě Česka jednou řekla, že jediné, co jí v Americe po příjezdu chybělo, bylo plzeňské divadlo, kam desetiletí pravidelně chodila. Jak to okomentovat?
Asi tak, že Plzeň je pyšná na Viktorku a na divadlo. Divadlo tu má tradici, radnice ho vždycky podporovala. To je přece úžasné, že má Plzeň divadlo, kam může divák zajít na operu, balet, činohru i muzikál. V Plzni miluji několik bodů, patří sem divadlo, ale třeba i katedrála svatého Bartoloměje.
Možná kvůli té divadelní tradici tu 58 sezon hrajete.
Asi ano, ale jistota je jediná, že plzeňský divák je věrný.
Říká se o něm, že je trochu studenější, než jsou diváci jinde, že méně aplauduje, není tak emocionální.
To bych neřekla. To je spíš pomluva. Doložila bych to důkazem. Při posledním představení hry Pohřbené dítě Sama Sheparda (druhou ústřední postavu hraje manžel Pavel Pavlovský, pozn. red.) jsem zažila na malé scéně plzeňského Nového divadla aplaus ve stoje. Diváci nejsou chladní a já jim za jejich přízeň děkuji.
