Jste kaplanka. Máte tedy na starosti pastoraci, což je hledání a upevňování víry. Je to vaše hlavní práce v nemocnici?
Když jsem nastoupila do Fakultní nemocnice v Plzni na Lochotíně, začala jsem chodit také nově na onkologii a psychiatrii. Na psychiatrii si mě k sobě pozvala vrchní sestřička a řekla mi: Já nejsem věřící, ale naši pacienti víru potřebují. A já k tomu dodávám, že víru na všech možných úrovních. Někdo například potřebuje věřit tomu, že novou situaci spojenou s příchodem nemoci, která je těžká, zvládne, naučí se s ní žít a vrátí se do života. Je to o hledání nového smyslu života. Když člověk onemocní, převrátí se mu totiž život naruby. Nemoc mu totálně nabourá jeho plány, zhroutí se mu dosavadní svět a on musí přerámovat celý život, integrovat nemoc do svého života. Nemoc může být jednorázová věc, ale může to být i chronická záležitost, která se táhne léta, což je hrozně těžká situace. Můj úkol je pomoci nemocnému zorientovat se v situaci a hledat nový smysl života.
Říkáte pacientům i to, že díky nemoci mohou najít v životě nové hodnoty?
Ano, a také to, že krize, která nastala, může být šancí vidět život z jiného úhlu. Jsou pacienti, s kterými jdu cestou nemoci třeba pět let i déle. Doprovázím také blízké pacienta, i rodina se musí vyrovnat s novou situací nemoci. Jsem k dispozici i v těžkých chvílích pro blízké pacienta. Někdy pomáhám pozůstalým zorganizovat pohřeb, jsem na smutečním obřadu a hostině. Komunikace s pozůstalými pak pokračuje dál, protože i oni se musejí naučit žít s tím, že jejich blízký už tady není. Někteří nemocní objevují smysl života v tom, že pomáhají druhým, ať svými zkušenostmi, povzbuzením či modlitbou.
Myslíte to tak, že když se uzdraví, pomáhají těm, kteří mají stejnou nemoc?
Nebo ještě v době, kdy jsou v nemocnici, pomáhají těm, kteří jsou na počátku nemoci a oni z pozice zkušenějšího s nimi mluví a povzbuzují je, že se situace dá zvládnout. Lidé na počátku nemoci jsou totiž ve fázi obrovského šoku a v té chvíli je hodně důležité, aby nejen kaplan pomohl nemocným zvládnout toto období. Zkrátka, aby to nemocní nevzdali.
Protože jsou lidé, kteří to vzdají a psychika pak zhoršuje průběh nemoci?
Každý člověk je jiný. Pro někoho je nemoc taková tragédie, že už nechce žít. S těmi je třeba pracovat, aby v nemoci našli nějaký smysl. Musí zjistit, že jsou další možnosti, že nemocí život nekončí. Upozorňuji je na to, že vidí, slyší, chodí, mohou číst, mohou dělat další věci, objevovat co je baví a dělá radost. Lidé na to ale v době šoku zapomenou, nemoc se pro ně stane hlavním tématem, přestanou vidět, vnímat, jsou v jakémsi tunelu. Když mi ale vyprávějí o celém svém životě, kdy třeba 70 let byli zdraví, je na světě důvod k tomu být vděční. Vděčnost za to, že byli celý život zdraví, za to, že máme dobrou nemocnici, že máme kvalitní zdravotnictví, které je na vysoké úrovni, že máme léky, které v jiných zemích nemají. Je za co děkovat a lidem se díky vděčnosti otevírá nový obzor.
Jak vy psychicky zvládáte to, že neustále řešíte situace na prahu života a smrti?
Nemohu říci, že to mám stoprocentně zvládnuté. To bych nebyla člověk, ale vím, že to není na mně, že nejsem Pán Bůh, že nade mnou je vyšší instance, a to je obrovská úleva. Vím, že náš život je v božích rukou, vím, že i když situace vypadá tragicky, není to ještě poslední slovo. Protože poslední slovo má Bůh, který je láska, a chce pro nás něco daleko krásnějšího. I když to vypadá tragicky, z té boží perspektivy to tragické není, cesta nekončí.
Je rozdíl mezi věřícími a nevěřícími pacienty? Ptám se na to, jestli se věřící tolik nebojí smrti, když věří, že po smrti přijde něco lepšího?
V každém člověku je touha po životě, tato touha je různě vyjádřená. Člověk může vyjadřovat touhu tím, že chce, aby to nekončilo. Někteří nemocní se ptají: „Je něco potom? Co bude potom? Umřu?“ Kaplan pomáhá člověku objevovat život ve všech úrovních. I život věčný.
Co odpovíte, když se pacient zeptá, jestli umře?
Že si vážím této otázky a zeptám se, jestli ho tato otázka zásadně trápí, jestli si ji opravdu klade, jak chápe své onemocnění, jakým způsobem komunikuje se svým lékařem o tom, že má strach, že umře. Bavíme se o tom, čeho se v té chvíli vlastně konkrétně bojí.
Jestli se bojí bolesti, nebo že se neuvidí s rodinou?
Ano. Bavíme se o tom, co je vlastně schované za tou otázkou. Ve chvíli, kdy se člověk bojí smrti a opravdu mu hrozí, řeknu: „Nevím, jak to máte vy, ale já věřím, že smrtí to nekončí.“
Většinu lidí to uklidní?
Řeknou třeba, že by si to přáli, jiní děkují za to, že to říkám.
To vás naplňuje? Těší?
Pro mě je to přiznání se k životu, protože já smrt vnímám jako přechod do nějaké další formy života. Pak se otevírá otázka, jak by chtěl člověk umřít, co předtím potřebuje udělat, aby odchod ze života byl klidný. On pak třeba řekne, že se bojí toho, že umře opuštěný někde v LDN. Já odpovím, ať si o tom popovídáme, protože to tak být nemusí. Někteří pacienti se bojí toho, že umřou v bolestech, že se rodina bude dívat na jejich utrpení, že budou na obtíž, což je další velké téma k hovoru. Já jsem ráda, že jsou lidé schopní to říci, protože to otevírá prostor pro velmi zásadní otázky jejich života, i když třeba neumřou ještě dalších 20 let.
Že si uspořádají život. Že nemají závěť, že nemají rozhodnuto, jestli se chtějí nechat zpopelnit? Takové otázky máte na mysli?
Mají také strach o rodinu, protože neví, co si bez zesnulého počne. Za strachem, že umřu, může být opravdu strašně moc věcí. Třeba, jak to mají říci dětem, rodině. To je dobrá otázka. Problém je, že se jí lidé bojí, vyhýbají se jí. Musí mít ke mně důvěru, aby ji dokázali vyslovit. Zkrátka, když se ptají, je to pro mě velká věc. Znamená to, že našli partnera, kterému si to dovolí říci, od kterého očekávají, že unese tíhu této otázky.
Dá se říci, že je to zklidní, když tyto otázky řeší.
Rozhodně ano.
Jak se při vaší službě projevuje covid?
Už v tom, že nejsou povolené návštěvy, což je pro pacienty i jejich rodinu náročné. Návštěva je pro hospitalizované i jejich rodiny světlý bod dne. Teď mám například pacienta na jednotce intenzivní péče, kam se snažím chodit skoro každý den, a poté mám delší telefonát s jeho manželkou, pro kterou je komunikace v této situaci velmi důležitá. Vyřizuji od ní vzkazy a také pohlazení jejímu muži, modlím se u něj. Když byly povolené návštěvy, komunikace byla snazší, zajistila ji rodina, a dnes je to z větší části na personálu nemocnice, který musí o to více uklidňovat, jak pacienta, tak rodinu. Rodina je odkázaná na telefon, volá a ptá se a je to pro všechny zúčastněné mnohem složitější.
Protože jste kaplankou, nabízí se otázka, zda je ve fakultní nemocnici kaple?
Není.
A přála byste si to?
Určitě ano. Zrovna nedávno jsme o tom mluvili s personálem. Ve chvíli, kdy člověk onemocní, tak se může v prostoru kaple zklidnit, může tam odevzdat své starosti Hospodinu, najít ztišení, útočiště. Může se tam také zastavit i ten, kdo slouží a nadechnout se. Kaple je místem pro bohoslužbu, ale nejen to. Může být prostorem i pro pozůstalé. A setkáním s nimi. V některých nemocnicích je kaple důstojným místem piety a místem pro předání pozůstalosti. Každé slovo, které při takové těžké příležitosti řeknete rodině, má obrovskou váhu a oni si ho pamatují celý život, pamatují si vaše slova i atmosféru místa. Je pro ně důležité, když jim někdo řekne, jak jejich blízký zemřel a jak prožil své poslední chvíle. Je potřeba mít pro druhé v takovou chvíli čas. Fakultní nemocnice ale trpí nedostatkem prostor. Doufám, že až se postaví pavilon chirurgických oborů, najde se tam i místečko na naší nemocniční kapli.