iDNES.cz

Laminát se vrací k zámku UNESCO. Kastelán je proti

  18:30
Snad žádné architektonické dílo v Litomyšli nevzbuzovalo a nevzbuzuje tolik kontroverze jako sklolaminátové lavičky v zahradách renesančního zámku. Památkářům se nelíbily a odsunuli je pryč. Architekt, který je navrhl, prosadil jejich návrat.

Laminátové lavičky z parku zmizely, u kavárny zatím zůstávají. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

Když před deseti lety návrší, na němž stojí renesanční zámek Litomyšl zapsaný na seznamu UNESCO, procházelo rekonstrukcí, architekti k obnovovaným historickým budovám i areálu přidali moderní prvky.

Tím nejviditelnějším byl průsvitný sklolaminát, který má představovat krystal jantarové barvy inspirovaný zámeckým sgrafitem. Jeho barvy kontrastují nejen v historické jízdárně, ale i v zámeckém parku, kde laminátovými žlaby teče potok a jsou z něj vytvořeny i lavičky.

Ty se však u většinové veřejnosti nikdy nesetkaly s pochopením. S lidmi se na začátku převracely a časem vlivem povětrnostních podmínek chytily patinu, která nemá s jantarem pranic společného. Správa zámku tak více než pochvaly musela řešit stížnosti návštěvníků, pro které byly památkou na Litomyšl ušpiněné šaty.

Moderna u zámku

Obnova litomyšlského zámeckého návrší za 400 milionů korun v letech 2011 až 2014 přinesla do historických exteriérů moderní prvky. Vedle laminátových žlabů, jimiž teče potok, to byly laminátové lavičky. Současně zde byl i moderní dětský pavilon. Zatímco laviček se památkáři zatím nezbavili, ocelovou konstrukci za čtyři miliony korun si město muselo loni odvézt. O pavilon loni projevila původně zájem Ostrava, nakonec se Litomyšl spolu s autory díla domluvila na odprodeji pavilonu Technické univerzitě v Liberci.

„Lavičky se možná líbí designérům a architektům, ale naprosté většině návštěvníků zámku se nelíbí,“ řekl kastelán státního zámku Litomyšl Petr Weiss, který poté, co se anglický park vrátil do přímé správy Národního památkového ústavu, rozhodl o jejich výměně za nové historizující lavičky.

Ovšem pseudohistorické lavičky se v parku neohřály ani rok. Architekt Jan Šépka, jeden z autorů revitalizace zámeckého návrší, uplatnil svá autorská práva a požádal navrátit lavičky zpět. Po dohodě architekta s Národním památkovým ústavem (NPÚ) město Litomyšl jako jejich vlastník muselo na své náklady lavičky vyčistit a vrátit zpět na původní místo.

„Respektujeme dohodu NPÚ a pana architekta. Je to jejich dohoda a jejich věc. Platí, že pan architekt Šépka se dohodl s generální ředitelkou NPÚ Naděždou Goryczkovou, že minimálně na letošní rok se lavičky do parku vrátí. Trošku jsme je repasovali, zabezpečili a uvidíme,“ řekl Daniel Brýdl, starosta města Litomyšl, který do věci podle svých slov nechce příliš vstupovat, jelikož v době, kdy se o lavičkách rozhodovalo, nebyl starostou.

Na konci léta by se na zámku měla uskutečnit schůzka mezi památkáři a architektem, na které by se sezona se staronovými lavičkami měla vyhodnotit.

Lavičky jsou součástí díla, říká architekt

„Nejsem architekt, který by odmítal diskusi nebo se k problému stavěl zády. Ale každý si musí uvědomit, že lavičky jsou součástí architektonického díla, které bylo schváleno všemi úřady, investorem a vlastníkem jako ucelený koncept. V této své celistvosti má koncepce své kvality a hodnoty a není možné do toho nějakým způsobem, navíc v areálu zámku zapsaném na seznamu UNESCO, jen tak vstupovat bez dohody, případně souhlasu autora,“ řekl architekt, podle kterého je obecně v Česku problém držet se a dlouhodobě respektovat dohodnutá rozhodnutí.

Problém vidí ještě v jedné věci, a tou je údržba. „I o úplně nové stavby se prostě musíme starat,“ dodal Šépka.

Jak dlouho se návštěvníci Litomyšle se sklolaminátovými lavičkami budou setkávat, není jasné. Podle architekta jsou vyrobeny z materiálu, který je prakticky nesmrtelný.

„Životnost laviček je prakticky neomezená. Podívejte se na vysílač s restaurací a hotelem na Ještědu od architekta Karla Hubáčka, který má plášť z laminátu. Lze jej lehce opravovat a je vesměs nezničitelný. Není problém, aby v parku nemohly být sto, dvě stě nebo tři sta let,“ konstatoval autor laviček.

zpět na článek