Hostinec U Kozáků je trochu utajený turistický cíl. Přitom nabízí originální atmosféru a zejména milovníci kinematografie zde najdou i po padesáti letech téměř nezměněnou podobu míst, kde se natáčel snímek Všichni dobří rodáci.
Fotogalerie |
V usedlosti se točila třeba scéna, v níž komunistický funkcionář v podání Václava Lohniského nadšeně cválá na „zestátněném“ koni nebo ta, v níž Waldemar Matuška pomáhá statkáři naložit koňský povoz nábytkem a kočíruje ho z jeho zabraného statku. Tehdy však už v usedlosti nebyla hospoda, současný majitel František Kozák ji obnovil až po roce 1989.
Dnes je vyhlášená široko daleko skvělými utopenci, které si zájemci musejí objednávat dopředu a pro něž se sjíždějí do této malé obce ze široka daleka.
Hostinec patří Františku Kozákovi, který si se svou o dva roky starší sestřenicí Hanou Staňkovou pamatuje natáčení filmu v roce 1968 jako třináctiletý kluk. Oba také byli jako děti na jeho předpremiéře v Bystrém, než skončilo toto dnes už klasické dílo Vojtěcha Jasného na dvacet let v trezoru. Kdo dvůr navštíví, zjistí, že zůstal téměř stejný jako v době natáčení filmu.
„V Bystrém a okolních vsích se film točil asi tři čtvrtě roku, tady v chalupě se to dlouho připravovalo. Filmaři udělali ve statku všelijaké úpravy. Ponatírali třeba hlinkou všechny dveře, aby statek vypadal jako starý. Ale natáčeli tu asi jen pět dní. V té době byla ale hospoda zavřená, filmaři vždycky seděli támhle na terase a čekali, až vyleze slunko. A popíjeli,“ vzpomíná František Kozák.
Ve filmu si také zahrál jeden místní člověk. „Jmenoval se Pepík a byl to takový střízlík. Ve filmu měl v maličké roli postaršího pacholka v JZD nosit koš s bramborami,“ vzpomíná.
Koš s bramborami museli filmaři vycpat senem
Jenže když filmaři naložili Pepíkovi koš bramborami, nezdvihl ho. Tak mu prý do půl koše nasypali slámu a doplnili bramborami.
„A on koš zase nedokázal zvednout. Dopadlo to tak, že mu filmaři naplnili celý koš senem a vrch posázeli bramborami. Pepík měl prostě co dělat, aby koš utáhl. Oni mu totiž dali vysoký velký proutěný pletený koš, takzvaný pohrabkáč. Třeba po žních se do nich sbíraly klásky z polí. Ty byly pořádně těžké. Ve filmu je vidět, jak se s tím košem i tak moří,“ uvádí František Kozák, který ale sám ve filmu nehrál.
Všichni dobří rodáciČeský film, který natočil v roce 1968 režisér Vojtěch Jasný. Legendární snímek vydržel v kinech jenom čtyři měsíce, poté byl více než dvacet let zavřený v trezoru. I tak jej vidělo více než 900 tisíc lidí. Obnovenou premiéru měl snímek až po listopadu 1989. Na Mezinárodním filmovém festivalu v roce 1969 v Cannes získal cenu za nejlepší režii, dále cenu Trilobit 1968 za režii a Trilobit 1968 za herecký výkon Vladimíru Menšíkovi. Tentýž herec byl v roce 1969 za svůj výkon oceněn Malým zlatým sluncem na FFM Trutnov a Výroční cenou Karel 69 časopisu Kino. Volným pokračováním filmu byl česko-americký Návrat ztraceného ráje. Vojtěch Jasný (1925) je česko-americký scenárista, režisér, fotograf a vysokoškolský pedagog. Natočil 61 filmů. Z období před odchodem do exilu v roce 1970 patří k jeho nejznámějším filmy Zářijové noci, Přežil jsem svou smrt, Touha či Až přijde kocour. |
„Hráli v něm spíše starší chlapi z okolních vesnic, většina už nežije. My, místní kluci, moc ne. I když tři krále ve filmu hráli tři bratři Kubáskovi, prostřední Karel tady v listopadu slavil u nás v hospodě šedesátku. A jeho syn dělá sporťáka v brněnském studiu České televize a komentuje třeba dostihy. Ten nejstarší už zemřel a nejmladší prodává elektromateriál v Poličce.“
Hostinec U Kozáků je starý asi sto padesát let, vypadá jako před lety, ale v době natáčení nefungoval.
„Moje babička tu ale v hospodě dělala čtyřicet let. Od roku 1925 do roku pětašedesát. Pak šla do důchodu a Jednota chtěla chalupu koupit, vedle v ní měla totiž obchod. Nabízeli tehdy za stavení 40 tisíc, za to se tehdy dal postavit malý domek. Ale bydlely tu dvě rodiny a naši hospodářství odmítli prodat. Hospoda v pětašedesátém skončila a otevřel jsem ji já až v roce 1991. Lidé sem chodí ale hlavně v létě a o víkendech. Dnes je tady provozovat hospodu trochu obtížnější, v okolí už bývalé hospody nefungují,“ říká František Kozák.
V centru hospody je i starý originální stůl pro hráče taroků. „Je to tu jako v době, kdy hospodu vedla babička. Jen jsou tu nové židle. Támhle je třeba babiččino zrcadlo, a její obrazy také ve filmu hrají,“ ukazuje na stěnu Hana Staňková, která, když babička potřebovala něco udělat v hospodářství, točila v hospodě jako mladá dívka i pivo. Jezdila sem často z Chocně, kde s rodiči bydlela.
Prapradědeček hospodářství založil, když jezdil v 19. století s koňskými povozy i s dalšími místními povozníky obchodovat do Prahy, do Drážďan, do Itálie, do Terstu a dalších zemí, třeba do pozdější Jugoslávie. Měl na různých štacích v hostincích koně, které na cestách vyměňoval, aby byli na další pouť čerstvé. V jižních zemích většinou v přístavech kupoval sůl a všelijaké cizokrajné koření. Sám tam s dalšími obchodníky z kraje vozil tkané výrobky.
„Tady byla v každé druhé vsi, od Svitav přes Brněnec, nějaká textilní výroba. Ostatně můj prapradědeček postavil tuhle velkou usedlost, v níž měla být i tkalcovská manufaktura. On přijel jednou za pár měsíců, zkontroloval stavbu a zase odjel s plným povozem do světa,“ říká prapravnuk.
„Jenomže, když to postavil, tak mu stavení vyhořelo. A před poutí, když u sousedů smažili koblihy. Nějak jim to při smažení chytlo, z komína létaly jiskry a ty zapálily nově postavenou usedlost. Tak stavěl znovu a musel kvůli tomu rozprodat hodně polí,“ vypráví Hana Staňková a František Kozák, který si také jako dítě pamatuje jeden z prapradědečkových povozů.
„Byl už prohnilý, říkalo se mu rakušák a visel na stropě ve stodole. Měl těžké železné nápravy,“ říká František Kozák.