Na atletickém ovále pardubické Hvězdy dobíhali svůj závod orientační běžci, trávník uprostřed oválu patřil těm nejmenším sportovcům s obručemi a v doskočišti začínali driblovat mladí basketbalisté.
Ve středu v podvečer tuto každodenní poklidnou sportovní souhru nabourali mladí zpěváci. Místo dresů vytáhli červené triko s rozhalenkou, sportovní náčiní pak nahradily desky s notovými zápisy.
„Ne vedle sebe, rozesaďte se dva metry od sebe,“ diriguje zatím jen slovně své svěřence šéf chlapeckého pěveckého sboru Bonifantes Jan Míšek. I on sundává sako, aby se v červeném svetru sladil se čtyřicítkou chlapců, kteří po více než půl roce poprvé přišli na první společnou zkoušku.
Po úvodním rozezpívání přišel ostrý test. Africká píseň, kterou s nimi sbormistr Jan Míšek nacvičit nemohl. „Kluci to nacvičili sami. Normální praxe je přitom taková, že v dělených zkouškách jim osobně pomáháme. Jenže to v uplynulých měsících nešlo,“ říká Míšek.
Chlapci od něj dostali podehrávky, doma s nimi museli tvrdě pracovat. „Nevěděli jsme, jestli to zvládnou. S tím, co jsem premiérově slyšel, jsem spokojený,“ chválí Míšek.
I s touto „distanční“ skladbou chce Míšek s Bonifantes vystoupit na prvním koncertě 24. června, stejně jako s dalšími písněmi, které za více než půl roku, kdy se mladí zpěváci nemohli fyzicky scházet a zpívat společně, nacvičili.
Kluci měli střižny v mobilech
Individuální výuka probíhala přes videohovory, kolektivní zpívání nahradila soustavná domácí práce a následné nahrávky.
„Tušil jsem, že tahle situace bude trvat delší čas, proto jsme klukům do telefonů nainstalovali profesionální střižny, ve kterých si mohli ve stopách upravovat sekvence nazpívané písně,“ vysvětluje Míšek.
Každý týden přitom chlapci dostali od sbormistra jednu skladbu, kterou se museli naučit. Do takovéhle podehrávky dotáčeli svůj hlas.
„Získali novou zkušenost, naučili se stříhat, což bylo dobré v tom, že nemuseli přezpívávat celou skladbu, ale opravili pouze místo, kde udělali chybu. S postupem týdnů se nahrávky nesmírně lepšily,“ popisuje Míšek.
Sborový zpěv přirovnává k vrcholovému sportu, který možná leckdy jeho hranice překračuje.
„Ti kluci jsou profíci. Věnují zpěvu stejnou energii jako sportovci hokeji. Často se setkávám s tím, že chlapecký sbor není pro kluky, ti mají přece hrát hokej. Ale já tvrdím, že tihle naši kluci jsou mnohem větší tvrďáci než hokejisté. Když se podívám, jak zvládnou šestinedělní turné po Spojených státech, Japonsku v devíti letech bez maminky, to už chce kus kuráže,“ obdivuje své svěřence jejich sbormistr.
Sbor je jako sport a vychovává gentlemany
Bonifantes se chystá příští rok v březnu do Izraele, další možnosti se rýsují v Japonsku, Číně a Spojených státech, záleží však na aktuální pandemické situaci, až se vše uklidní.
Izolace malých sboristů neměla vliv jen na ně samé, ale také na příchod nových tváří do souboru. Každým rokem se sbormistr Míšek vydával na základní školy a hledal nové zajímavé hlasy, o něž by sbor doplnil. To však poslední dva roky nebylo možné.
„Zveme všechny šikovné kluky od čtyř do deseti let, aby se k nám přidali, pokud chtějí zažít báječnou klukovskou partu,“ vyzývá nové zpěváky Míšek.
Že se má kluk držet hokejky nebo fotbalového míče, považuje Míšek za klišé. I dnes se občas s „rodinným bojem“ setkává. Zatímco otcové chtějí mít doma hokejistu, ženská část rodiny si zase myslí, že by syn mohl zpívat.
„Většinou tatínkům sklapne, když jeden syn hraje hokej a hraje jen okresní přebor a jeho bráška, co jenom zpívá, pak letí do Japonska,“ říká Míšek.
Podstatné je podle něj chlapce včas a dobře ke zpěvu motivovat.
„Zpěv je spíš vedlejší efekt. Mnohem důležitější, co klukům dáváme, je to, že je naučíme obrovské zodpovědnosti a uděláme z nich gentlemany, kteří se umí chovat, když se setkají s guvernérkou Tokia nebo viceprezidentem Spojených států. Zkrátka získají zkušenosti, které při běžném životě v Pardubicích nemají šanci nabýt,“ uzavírá Míšek.