Za nástěnným kalendářem neziskové organizace Amalthea stojí pěstounka Věra Moravanská z Ústí nad Orlicí. Chce oslovit ty, kteří zatím váhají, zda se mají nějakého dítěte ujmout.
Pěstounů je totiž v Pardubickém kraji stále nedostatek. Na nové rodiče čeká více než 150 dětí.
„Jako pěstounka jsem chtěla ukázat, kolik je kolem mne úžasných rodin pomáhajících dětem. Ráda bych, aby jich bylo ještě víc,“ říká Věra Moravanská, která dětem věnuje většinu svého času. Spolupracuje i s Mateřským centrem Medvídek v Ústí nad Orlicí.
Proč jste se rozhodla pěstounství popularizovat zrovna kalendářem s fotografiemi?
Hodně lidí se na mě obrací a ptají se na pěstounství. Sama jsem přechodná pěstounka, k tomu máma dospělého syna. Proto jsem chtěla tuto problematiku zviditelnit, a nenapadlo mě nic lepšího než nástěnný kalendář.
Věděla jste hned napoprvé, že to bude prostřednictvím příběhů skutečných rodin?
Než jsme tomu dali výslednou formu, konzultovala jsem to s fotografem Petrem Wagenknechtem a neziskovou organizací Amalthea, která se 15 let věnuje pěstounské péči. Od nich pak vzešlo, že by bylo hezké každou fotografii pěstounské rodiny doplnit jejich příběhem.
Bylo těžké přesvědčit dvanáct pěstounských rodin k focení?
To bylo už trochu horší. Museli jsme sehnat souhlasy všech biologických i pěstounských rodičů, abychom měli všechno právně ošetřené. Naštěstí všechno dopadlo úžasně, protože pěstouni kontakt s biologickými rodiči udržují.
Petr WagenknechtZa fotografiemi v nástěnném kalendáři Mít rodinu stojí orlickoústecký fotograf Petr Wagenknecht, držitel dvou cen z Czech Press Photo. „Už jsem dělal kalendář orlickoústeckých osobností, ale toto focení pro mě byla specialita, ze které jsem měl radost. Zajímaly mě motivace, se kterými lidé do pěstounství šli. Někteří si kompenzují samotu, protože jejich děti s nimi už nebydlí. Někdo chce mít větší rodinu, někdo zase sourozence. Prvotní však u většiny z nich bylo, že chtějí pomáhat druhým. Při focení jsem musel brát ohled na takové věci, na které nejsem při běžném focení zvyklý a ani by mě nenapadly. Na jedné fotce není třeba dítěti vidět do tváře, protože si to jeho biologická matka nepřála,“ uvedl Petr Wagenknecht. |
Jak probíhalo focení?
To bylo úplně bezprostřední. Řídil si to Petr. Jezdili jsme spolu za pěstouny do jejich prostředí, někteří jezdili zase za námi. Bylo to vždy o domluvě a možnostech rodiny. Hodinu dvě si s nimi povídal a přitom je fotil. Pro každou rodinu udělal soubor asi deseti fotografií. Z toho vybrat jednu do kalendáře byl hrozný problém. Snad jsme vybrali dobře.
Bavili jste se o vážných věcech, nebo o těch lepších stránkách života?
U focení byla hlavně uvolněná nálada. Měla jsem jedinou podmínku. Nechtěla jsem, aby to byly stojící figuríny, ale aby na snímcích byl život.
Rodiny zvěčněné v kalendáři osobně znáte?
Ano. Oslovila jsem ty rodiny, se kterými se setkávám. Nejlepší na tom všem bylo, že když jsme to celé dofotili, začaly se mi ozývat další rodiny, že kdyby bylo náhodou další focení, byly by pro a šly by do toho taky.
Vy sama jste pěstounka...
Jsem přechodná pěstounka, teď už mám v péči sedmé dítě. Nejkratší dobu jsem měla dítě šest týdnů, jiné jsem měla třeba 13 měsíců. Řeším přechodnou situaci dítěte, aby nemuselo jít do dětského centra, veřejnosti známějšího jako dětský domov nebo kojenecký ústav. V mezidobí dítě buď čeká na náhradní rodinu, nebo se dává šance biologické rodině.
Nepociťujete smutek při loučení s dítětem?
Já měla úžasnou kliku na rodiny, takže se skoro se všemi dětmi dál vídám. Zatím to funguje bezvadně. Když vidím, že dítě se na nové rodiče napojí a má rodinu rádo, není důvod to citově řešit. Vím, že vyrůstají v milující rodině a mají se dobře. A to je pro dítě to nejdůležitější.
Můžete být konkrétnější?
Některé rodiny mi posílají třeba fotky nebo zavolají a někdy přijedou i na návštěvu. To mě mile potěší a jsem za to vděčná. Nebo rodina jedné dívenky, Klárka se jmenuje, mi dala úžasný dar. Můžu ji kdykoliv vídat. Zvou mě na různé narozeniny, svátky. To je ta třešnička na dortu, kdy já můžu s novou rodinou spolupracovat a zůstat pořád tou tetou.
V Pardubickém kraji stále chybí něco okolo 150 náhradních rodičů. Myslíte si, že kalendář poslouží k tomu, aby osvěta okolo pěstounství byla větší?
Doufám. Původní myšlenka byla ukázat lidi. A hlavně vybrat peníze na nějakou akci nejen pro pěstouny.
Pro ty, kdo váhají: Co pěstounství přináší?
Úžasný pocit ze záslužné práce. Byla bych hodně ráda, kdyby se lidé, kteří mají rádi děti, chtějí jim dopřát šťastné dětství a mají prostory a čas, touto myšlenkou zabývali.
Je něco, co dnes pěstounským rodinám chybí?
Asi právní zázemí a hlavně jistota. Zákony se vykládají pokaždé jinak, a tím pádem nastávají situace, které musejí pěstouni řešit a komplikují jim život. Bere jim to čas, který by jinak mohli věnovat právě dětem.