Když před čtyřmi roky režisérka Olga Sommerová a viceprezident Asociace pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví Martin J. Kadrman koupili za půldruhého milionu se dvěma společníky opuštěnou budovu orlickoústeckého nádraží, zdánlivě bylo vyhráno. Slibovali, že památka, která měla padnout při stavbě železničního koridoru, bude zase sloužit lidem.

6 fotografií

Jenže příběh o velké akci na záchranu nádraží, o níž před lety pravidelně referovaly noviny a televize a jednali ministři, zatím nemá dobrý konec.

Sommerová svůj podíl v roce 2018 odprodala. Kadrman, hlavní postava petiční akce s 16 tisíci podpisy, už na osud budovy nemá podstatný vliv.  Jeho společníci ho zpravidla přehlasují. 

Loni se tak na domě objevily reklamní plachty, byť to Kadrman považuje za zcela nepřijatelné. „Je to pro mne zoufalá situace, nesouhlasím s tím, je to otřesné, ještě za nedůstojné peníze a vlastně s tím nemohu nic dělat,“ řekl Kadrman.

Šedivá, otlučená, uzavřená, ale stále ještě elegantní budova starého nádraží v Ústí nad Orlicí umístěná mezi kolejemi na druhém peronu dnes vypadá jako omyl. Stojí zatím bez zjevného užitku v dráždivém kontrastu s novou skleněnou výpravní budovou, kde se prodávají jízdenky, a s kovem a betonem nástupišť a podchodů.

Stará dáma, jak ji fanoušci překřtili, může na druhém nástupišti nyní nabídnout cestujícím jen deset laviček, signál wi-fi a pár vzkazů vylepených za okny, prozrazujících vzrůstající frustraci majitelů. 

„Slušný člověk nemočí po zdech ani po peronech,“ vzkazují velkými písmeny. „Milí vandalové, to už vám nestačí nechávat flusy na zemi. Musíme je mít i na lavičkách a po zdech?“ ptají se.

Byty, restaurace, muzeum. Představy jsou různé

Společnost Oustecké nádraží čtyř aktivistů tu původně slibovala pekárnu, restauraci, kavárnu, byty i opravu fasády. K tomu je stále hodně daleko, byť něco se už povedlo. 

Firmě se podařilo částečně opravit střechu, doplnit chybějící kanalizaci, rekonstruovat toalety, vybudovat prostor pro kavárnu, z níž ale už odešli dva provozovatelé. Ten poslední na konci roku. Zásadním problémem je ale fakt, že se trojice vlastníků neshoduje, jak památku využívat a jak ji opravit. Nakonec řeší spíše to, kdo komu a za kolik odprodá svůj podíl.

„Lidé, kteří jsou politicky a umělecky založení, budou mluvit o muzeu a tak dále, já mluvím o tom, co je schopné se uživit. Potřebuji být schopen platit vodu, elektřinu a spravovat dům, aby mi nespadl na hlavu. Spíše si umím představit nějaké kanceláře, byty,“ uvedl Pavel Prchal, který patří k trojici mužů, kteří památku dnes vlastní a má v ní svůj byt. 

Prchal mluví o postupné opravě domu, o nákupu kotle či o kancelářích. Investice do výpravní budovy nelituje. 

„Pro mě osobně to znamenalo, že za třetinu ceny, kterou jsme za to dali, jsem se dostal k bytu. Nebydlím v pronájmu, ale ve svém. Někomu se nemusí líbit bydlení na nádraží, podle mne to není tak hrozné, vlaky nedělají takový hluk,“ uvedl.

Kadrman považuje za klíčové nyní sehnat dotace a investovat do fasády, zpřístupnit cestujícím halu, provádět citlivé úpravy v duchu 19. století. A naopak odmítá dávat své peníze na modernizaci bytu. Na tom se ale se společníky neshodl. 

„Nezbývá mi nic jiného, než odkoupit podíly v takovém objemu, abych byl schopen nějak adekvátně rozhodnout a tu věc realizovat. Bohužel finanční očekávání kolegů za vypořádání jsou naprosto nepřijatelná. Takže hledáme nějaké cesty,“ uvedl Kadrman.

Vedení Ústí nad Orlicí nemá ambici do osudu památky zasahovat s tím, že jde o soukromý majetek. Město je ale podle starosty Petra Hájka připraveno pomáhat. 

„Podpořili jsme je nákupem laviček, podpořili jsme i akce, které tam dělali,“ uvedl Hájek.