Jako jeden z dvacítky chlapů z celé republiky, kteří se vydali po jednadvaceti letech na další, už třetí expedici Monoxylon, se patnáct dní plavil na přelomu května a června na vydlabané replice pravěkého člunu po řeckých ostrovech na Krétu i ředitel Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě Jiří Junek.
Říká, že tato expedice možná nejvíce, zejména poslední cestou dlouhou 118 kilometrů, kterou účastníci expedice překonali nepřetržitou plavbou za 28 hodin, naplnila vědecké ambice všech dosavadních tří expedic.
„Jako muzejník a historik jsem si potvrdil, že obyvatelé řeckých ostrovů a vůbec dnešních jihoevropských přímořských států mohli v době před tisíci lety překonávat na primitivních plavidlech i opravdu dlouhé vzdálenosti a že replika pravěkého člunu se chová na moři stabilně i při méně příznivém počasí. V reálných podmínkách jsme ověřili, že v neolitu, tedy v době před osmi až pěti tisíci lety, lidé mohli těchto člunů hojně využívat,“ říká Jiří Junek.
Upozorňuje ale, že minulá expedice Monoxylon II., které se v roce 1998 rovněž jako mladý muž zúčastnil, byla v drtivé většině spíše jen příbřežní plavba.
„Teď jsme ale opravdu pluli na moři z ostrova na ostrov. Velký rozdíl mezi oběma expedicemi byl hlavně v tom, že tehdy byl internet a mobily v plenkách, letos jsme mohli využívat velmi přesných předpovědí počasí. Třeba celkem dvakrát, když hrozil silný vítr, jsme nevypluli a strávili tak dva dny čekáním na dobré počasí na ostrově Milos a Folegandro,“ říká ředitel muzea.
Připomíná, že i přesto osádka vydlabaného člunu při jedné etapě expedice bojovala při pádlování se silným bočním větrem a plavba se v ten den protáhla o několik hodin.
Ač řada účastníků expedice byla o jednadvacet let starší než při předchozí výpravě Monoxylon II., neměla problém fyzicky i psychicky cestu zvládnout.
Posádce pomáhal doprovodný katamarán, na němž si po hodině a půl vždy plavci odpočinuli, zatímco pádlovala druhá polovina výpravy.
„Ale rozhodně to nebyl žádný výlet nebo dovolená. To fakt ne,“ ujišťuje Jiří Junek, který upozorňuje, že překonat na dlabaném člunu čtyřicet kilometrů na moři znamená strávit na něm osm až deset hodin.
Došlo jídlo. Cestovatelé si nehlídali stav zásob
Ve světě médií zaručeně zabrala zpráva, že expedici došla už ve třetině cesty polovina zásob jídla.
„Trochu jako u Cimrmanů při cestě na Severní pól, když se tam oznámí expedici, že zapomněli znásobit zásoby jídla dvakrát, aby polárníci měli co jíst i na cestě zpět, že? Ale v dnešní době to není takový velký problém,“ směje se Jiří Junek.
„Měli jsme s sebou stovky tatranek, suché klobásy, instantní polévky, nějaký kuskus a samozřejmě jako správní Češi plno paštik. Maminka jednoho z účastníků nám nabalila i spoustu domácích marmelád, které šly nejvíce na dračku. A tyto zásoby byly rozvržené na celou výpravu. Jenomže nějak rychle ubývaly, nikdo to nějak přísně nehlídal,“ říká Junek.
„A měli jsme určitou část peněz vyhrazenou na nákup chleba a hlavně balené vody, která je tam často jen užitková. A hodně se opravdu při pádlování pilo. Nakonec ale problém nebyl až tak fatální. Jednou za pár dní jsme totiž vždy nakupovali v nějakém ostrovním přístavu,“ dodává.
Kdo hraje počítačovou hru Assassin’s Creed Odyssey, ví, že hlavní hrdina sbírá při svých dobrodružstvích na řeckých ostrovech velmi tvrdý nerost obsidián čili sopečné sklo. Pravěcí lidé z něj dělali ostré nástroje, nože a hroty šípů, sloužil jim podobně jako pravěkým obyvatelům české kotliny pazourek.
V oblasti Středozemí se však nachází obsidián pouze na ostrovech, mezi nimiž byl ostrov Milos, který rovněž spadal do plavby experimentálních archeologů - dobrodruhů.
Ostatně jedním z hlavních důvodů prapůvodního vzniku expedice Monoxylon je i teorie, že právě lodě z kmenů stromů sloužily pravěkým lidem k dopravě tohoto nerostu do jiných částí přímořských států na jihu Evropy.
Nerost dnes řecké zákony chrání jako kulturní dědictví, takže obsidián nesmějí turisté vyvážet. Jenže když se účastníci expedice „vylodili“ na Milosu, byli z přístupu ke kulturnímu dědictví tam trochu rozpačití.
„Obsidián se tam válí všude na zemi, je ho tam strašně moc. Na jedné pláži jsme viděli, že buldozery, které tam upravovaly novou cestu k novým hotelům a letoviskům, tento nerost běžně při stavbách vyhrnují podél těch nových cest. Rozštípaný lžicemi bagrů. A nikdo to neřeší,“ říká Jiří Junek.
Nejdelší a poslední cesta z ostrova Santorini na Diův ostrov na Krétě začala ve čtyři hodiny ráno a skončila druhý den v osm ráno.
„Nejkritičtější bylo, když vás klimbajícího vzbudí v půl druhé ráno a máte se ve tmě tmoucí navléct zpátky do mokrých věcí a pádlovat. Ale pak máte obrovskou radost, že jste to na tom kusu kmenu dokázal. Že to ti lidé kdysi mohli dát. Samozřejmě že byli zdatnější a trénovanější, ale přece. Tak jsme na tomto pustém vyprahlém Diově ostrově, kde nikdo nebydlí, pořádně unaveni usnuli na zemi u nějakých cypřišů, co tam jediné rostly,“ vzpomíná.
„A připadali jsme si opravdu stejně jako ti lidé kdysi, když tam dopluli. Na to nikdy nezapomenete. Stejně jako když jsme z ostrova Milos vyráželi ještě za tmy na ostrov Folegandros, a najednou jsme byli na moři úplně sami. A pak ještě připlulo k našim plavidlům hejno delfínů a ti nás chvíli doprovázeli. To bylo až neuvěřitelné,“ říká účastník výpravy.
Právě při poslední, nejdelší etapě expedice na Krétu se výprava také na nějakou dobu ocitla na širém moři sama. „A to jsou věci, o kterých jsem jako dítě snil. Plout někam na vlnách do neznámých dálek a třeba na korábu či plachetnici obeplout svět,“ říká Jiří Junek.
Po expedici Monoxylon III. už ale ví, že tento dětský sen se mu nesplní.
„Ověřil jsem si totiž, že až neskutečně trpím mořskou nemocí. Chvílemi to pro mne byl opravdu boj a peklo. Na monoxylu to tak hrozné nebylo, ale na katamaránu to hrozně houpalo. Hned na prvním úseku jsem skoro zkolaboval. Nebyl jsem už schopen ani uzvednout láhev s vodou, odpovídat. Ale u každého se mořská nemoc projevuje jinak. Jste unavený, motá se vám hlava, je vám na zvracení. Někteří kluci třeba pádlovali v pohodě tři dny a čtvrtý den se jim udělalo zle,“ líčí Jiří Junek.
S ním nakonec katamarán musel jet napřed a vysadil ho na ostrov Makronisos.
„Bylo to vtipné v tom, že to je opravdu pustý ostrov, kde prý na začátku 70. let minulého století vojenská junta v Řecku věznila své odpůrce. Takže můj první den expedice byl opravdu docela drsný zážitek. Pak už to bylo lepší,“ usmívá se ředitel vysokomýtského muzea a podotýká, že přestože osádka několikrát trénovala na tuzemských vodách, na houpání mořských vln se člověk v Česku moc nepřipraví.