První červen má většina lidí spojený s Mezinárodním dnem dětí. Badatelka Jarmila Doležalová mladší spolu s maminkou, poslední přeživší z Ležáků, si tento den pro prezentaci tragického příběhu zpracovaného nezvykle do komiksu vybrala záměrně.

„Za dnem dětí stojí Mezinárodní demokratická federace žen. Ještě v roce 1949 se jmenoval Den pro ochranu dětí. A jak se i vy můžete dočíst na Wikipedii, důvodem k vyhlášení bylo masové zabíjení žen a dětí v Lidicích v roce 1942 a také ve francouzském Ouradouru v roce 1944. O Ležákách tam nic není, protože byly malé, stejně jako další čtyři desítky míst, které během protektorátu nacisté u nás vypálili,“ řekla Jarmila Doležalová mladší, aby bylo jasné, na čí památku komiks vznikl.

Nemohla si pro poselství mezinárodního dne, který si mládež spojuje především s volnějším režimem ve škole, vybrat lepší publikum. Tvořily ho totiž děti ze skutečské základní školy Komenského, kterou navštěvovala dvanáctiletá Maruška Hrdá z Ležáků.

Nacisté ji 24. června 1942 odvlekli uprostřed vyučování zrovna ve chvíli, kdy malá osada v údolí potoka Ležák byla bezcitnými vrahy drancována a domy byly v plamenech. Domů ani mezi své spolužáky se na rozdíl od svých současníků už nikdy nevrátila.

„Tady vidíte, jak pan řídící vyvolal Marušku a předává ji pravděpodobně někomu ze Schutzpolizei. Kdo zná Marušku Hrdou? Víte přece, že na vaší škole máte pamětní desku. Víte, co je na ní napsané?“ zaskočila otázkou přítomné deváťáky.

„Honzíku, co je na té desce?“ snažila se dlouhé mlčení žactva zachránit vyvoláním jednoho z žáků jedna z učitelek. „Byla odvlečena… Za odboj,“ ozývalo se z publika. Ačkoli nic z toho na desce ve skutečnosti není, svoji znalost žáci o osudu jedné z obětí ležácké tragédie v obecné rovině uhájili.

Osmdesát let starý příběh zavátý časem vyprávěný kresbami Štěpána Doležala černou a bílou pastelkou na šedém papíře přibližuje dnešní generaci jen stěží představitelné drama. Jsou v něm velmi sugestivně zobrazeny poslední chvíle dětí i jejich rodičů.

Třeba když příslušníci pardubického gestapa v novostavbě Sýkorových našli v posteli zastlaného ročního Pavlíka, který v den vypálení Ležáků slavil své první narozeniny.

„V tu středu se do Ležáků sjeli příbuzní, aby po obědě udělali oslavu. Naštěstí ti měli trvalý pobyt jinde, takže je propustili, ale rodinu Pavlíka ne. Dodnes nevíme, jestli ho do postele zastlala jeho maminka naschvál, aby ho ukryla, nebo tam spal. Kdyby ho nenašli, tak by v domě uhořel. Takhle mu prodloužili život o několik dní,“ připomíná krutý osud většiny ležáckých dětí poslaných na smrt Jarmila Doležalová mladší, která se Ležákami zabývá od konce 80. let. Na poněmčení byly vybrány jen dvě z nich, sestry Šťulíkovy.

V téměř dokončeném komiksu, který má rodinné nakladatelství Ronado vydat letos, je vyobrazena nejen děsivá cesta dětí do neznáma, ale také poslední chvíle jejich rodičů na pardubickém popravišti.

„Každá kresba v komiksu se zakládá na pečlivém studiu dobových materiálů. Je tam i o lidických dětech, protože část cesty měly děti společnou. Komiks bude mít v sobě vložené dokumenty, které Ležáky osudově ovlivnily. Například tam budou popravčí protokoly z 24. června či dobové noviny se zprávou o vypálení osady,“ představila připravovaný komiks Doležalová a dodala: „Pořád mě ještě něco napadá, co bychom do něj mohli ještě doplnit. Je skoro hotový, takže na podzim by mohl jít do prodeje“.

„Vůbec jsem nečekala, co všechno se za svůj život o Ležákách ještě dozvím. Po čtyřech vydaných publikacích vydáváme čtvrtou, navíc v komiksovém provedení, a za to jsem velmi ráda,“ řekla Jarmila Doležalová starší, která besedy i ve svých 82 letech ráda navštěvuje.