V obchodě, kam si lidé chodili pro cibuláky, svatební dary, ale i keramický sud na nakládání zelí, už se netopí. Ačkoli někoho možná zahřejí výprodejové slevy, které tam nyní mají, tradiční obchod z „kulatého rohu“ do konce roku zmizí. Nedobrovolně.
„Začalo to covidem. Tím, že nás zavřeli, tak jsme se dostali do finančních potíží. Pak přestali chodit zákazníci, protože panovaly obavy, jak všechno bude. Tržby se pak vrátily na jednu třetinu. Když přišlo avizované velké zdražování, už se obrat nerozběhl,“ vysvětluje hlavní důvody konce tradičního rodinného podniku jeho majitelka Blanka Chocholová.
Vše rozvádí na jednoduchém příkladu. Když talíř nakoupila za 45 korun, pak ho za 65 korun prodávala.
„I když jsem utržila těch 65, už jsem ho pak za 45 nenakoupila, protože mezitím začal stát 70, takže už pak na objem, který prodám, nemám, a to nepočítám, že veškeré mzdové náklady, energie musím započítat, a výš s marží jít nemohu, protože by to zboží bylo neprodejné,“ vysvětluje neúprosnou ekonomiku trhu Chocholová.
Poslední pomyslnou kapkou bylo navýšení energií o 400 procent. Když k tomu přičte stávající ochotu lidí nakupovat valící se zboží z Číny, dostali se Chocholovi do pasti, z níž nebylo úniku.
I oni uvažovali, že by lidem nabídli také levné zboží z Asie, to by ale museli být členy nadnárodní skupiny, aby se vyplatilo kontejner zboží nakoupit. Jako malí nebo střední podnikatelé si to dovolit nemohli.
„Zůstala jsem u českých výrobců. Navíc jsem Karlovarák, který vyrostl na porcelánu. V tomto obchodě jsme od roku 1968, kdy jej moji rodiče rozjížděli a pak ho převzali do soukroma,“ popisuje Chocholová. Své místo zde však měl podnik s domácími potřebami mnohem dříve. V roce 1898, kdy byl dům postaven a dole fungoval „obchod se sklem, porculánem a lampami“, který provozoval Otakar Svoboda.
Rodiče Chocholové pocházeli z Karlových Varů a vždycky pracovali v porcelánu, otec jako šéf velkoobchodu karlovarského porcelánu, strýc byl ředitelem porcelánky a teta byla zaměstnaná v ruční dílně porcelánky v Nové Roli.
Když se přestěhovali do Pardubic, stal se otec Chocholové vedoucím stávající prodejny, která byla rozšířena o železářství. Maminka vedla stejnou pobočku na Dukle. Chocholová růžové kousky porcelánu miluje.
„Nechce se nám končit, ale to je doba, s manželem jsme plánovali, že do pětasedmdesáti bychom obchod drželi a pracovali. Pardubáci nám budou chybět, stejně jako my jim,“ říká.
Poslední měsíce museli manželé dotovat chod domácích potřeb ze svého. „Propouštět zaměstnance mi přišlo velice neetické, protože od nás se odcházelo buď do důchodu, nebo na mateřskou. Když u vás někdo pracuje 20 či 30 let, neřeknete mu, jsme v tíživé situaci, dělej si, co chceš, běž. Dávat jim dovolenou, když s ní počítali v létě, mi taky přišlo neetické, takže měli mzdy stoprocentně hrazené a platili jsme je z našich soukromých peněz,“ popisuje Chocholová.
Nerušte, poslouchám rádio
Domácí potřeby na „kulatém rohu“ byly jedním z prvních soukromých porevolučních obchodů. Tehdy si do prodejny na „kulatém rohu“ přicházeli pro talíře, servisy i půllitry začínající podnikatelé, aby vybavili své restaurace, hospody a penziony.
„Nejvíc jsme prodali bílých talířů, sad karlovarského porcelánu, jednotlivé skleničky, ze začátku šlo hodně na odbyt pivní sklo, to od nás odcházelo po bednách. Velkou položkou bylo vybavení pardubické a chrudimské nemocnice, nádobí od nás šlo také do pardubických škol a školek,“ vzpomíná na zlaté časy počátků soukromého podnikání Chocholová.
Ve vzpomínkách jí také utkvěli někteří stálí zákazníci. Jeden přicházel deset let na konci roku s květinou a bonboniérou, dvacet roků byl stálým návštěvníkem obchodu také Němec, který kromě návštěvy Zlaté přilby nikdy neopomněl zavítat na kulatý roh a koupit si sadu broušených sklenic.
„Ptala jsem se ho, co s tolika skleničkami dělá, řekl mi, že to je tradice, a vždy odcházel s krabicí,“ řekla Chocholová. Jindy zase manžel Blanky Chocholové chtěl obsloužit muže, který se postavil před pult, ale neměl se k nákupu. Proto se ho Chochola zeptal, co si bude přát. Odpověď byla nezvyklá a strohá.
„Neobtěžujte, nevidíte, že poslouchám rádio,“ reprodukuje s úsměvem příhodu, za kterou mohlo tehdejší rádio, takzvaný dráťák, které vyhrávalo v prodejně.