Je skutečně pojídání pávů na vesnické hostině něco tak honosného, jak by mohl naznačovat název románu a také umělecky pojatý obal knihy? To musí odhalit především čtenáři. Ti z regionu však budou možná kvitovat, že se dostávají do míst, kde to znají, a také k postavám, které skutečně žily.

Když babička Jana Štiftera vyprávěla před lety svému vnukovi spletitou historii rodiny Janebů z Horního Jelení už poněkolikáté, vzal si k ruce diktafon, vše si nahrál, a poznal tak reálie Horního Jelení 30. a 40. let.

„Toto mi dneska dává velký smysl. Povídat si s těmi devadesátníky a dát šanci jejich příběhům, aby si je jednou neodnesli s sebou,“ říká Jan Štifter.

Předobrazem knížky je příběh babiččina tatínka, kterému se na Jelení říkalo Tarzan, protože přepral medvěda. „Alespoň tak o tom hovoří naše rodinná legenda. S tímto příběhem se generačně prolíná i život jeho syna Jana,“ říká spisovatel Jan Štifter.

Jejich osudy se odehrávají napříč oběma světovými válkami. Autor své čtenáře zavádí z velké části právě na Horní Jelení, ale také do luxusního hotelu ve válkou zmítaném Trenčíně či krásné vily po Němcích v Trutnově.

A přitom to tak vůbec být nemuselo. Autorova rodina nyní pochází z jižních Čech, kam se Štifterova babička na Českobudějovicko přivdala. A tak si autor pohrával s myšlenkou celý příběh přenést tam a zasadit ho do tamních reálií. Do míst, kde to dobře zná a kde by mohl příběh vystavět po svém.

„Řekl jsem si, že to té rodinné historii nemůžu udělat. Že Tarzan je skutečně z jelenské divočiny, z městečka mezi lesy, a že by to byla škoda. I proto, kvůli té přesnosti, jsem se musel dostat na Jelení,“ popisuje autor. A nejen tam. Pro čtenáře z regionu bude sympatické číst o místech, která jsou od nich takříkajíc na dohled. O velkopěstiteli květáku z Dašic, choceňském nádraží nebo vysokomýtském fotografovi Janu Popelkovi.

Jan Štifter v knize zmiňuje také vysokomýtského fotografa Jana Popelku. Na besedě v tamní knihovně se setkal s jeho dcerou Hanou Mackovou.

„Jan Popelka byl můj otec. Je to zvláštní pocit číst o něm v románu. On měl skutečně vazby na Francii a město Roubaix, kde žila jeho kamarádka, která se tam provdala za zubaře. Moc lidí to nevědělo. Otec s tím měl jen problémy. Ani dárky od ní nechtěl přijímat, protože tady si pak lidé domýšleli, bůhvíco má se zahraničím. Ale když vyvolával filmy, zpíval si francouzské písničky a vždy na Francii myslel,“ říká Hana Macková, která pracovala 16 let jako korektorka v MF DNES.

Tatínek si podle ní byl v knize podobný. Právě z jeho ateliéru pocházejí takřka všechny fotografie hlavních hrdinů, kteří v Pavích hodech vystupují. „Jako malá holka jsem mu pomáhala pomocí takové páky tisknout na fotografie jeho autorskou značku,“ vzpomíná Macková.

Část fikce v sobě Paví hody určitě mají. Postavy jsou však skutečné. Štifter jejich osudy dohledával v pardubickém archivu, vyjel také do Trenčína.

„Tam jsem ale narazil na hrozně málo informací, protože je těžké lidi nebo události přes archiv jakkoli rekonstruovat. A tak zatímco o kamarádovi hlavního hrdiny Jendy jsem nějaké informace našel, o mém hlavním hrdinovi tam nic nebylo, což je až fascinující,“ podotýká spisovatel.

Jakkoli jsou hlavními postavami Pavích hodů muži v perspektivě 20. století, není právě toto časové období hybatelem událostí. „Chtěl jsem, aby se Tarzan i Jenda, jak se Tarzanovu synovi říkalo, rozhodovali sami za sebe a ne pod dojmem roku 1939. Nebo když přichází rok 1945, tak se zase musí něco stát, to jsem nechtěl. Oba hrdinové si řeknou, jak se zachovají,“ popisuje svůj záměr Štifter.

„Ale jak říká evangelium: Zpovzdálí se dívaly též ženy,“ lehce odmítá myšlenku, že by šlo o vyloženě chlapský román redaktorka nakladatelství Vyšehrad, kde Paví hody vyšly, Radka Fialová.

Partnerky mají v Pavích hodech nezastupitelnou roli. Tarzanova manželka rodinu v podstatě sběrem bylin a prodejem květin živila, neboť její muž, ač pracovitý a podnikavý, přinášel peníze domů jen nárazově. Slovenka Alžběta, která do Čech prchá za prací, je zase první velkou Jendovou láskou.

Sousloví paví hody jsou dnes možná metaforou pro bídu, kterou se nebohatí snažili aspoň na chvíli vydrápat na úroveň majetných občanů. Samotný akt pavích hodů se víc než na Horním Jelení historicky odehrával v nedalekém Borohrádku.

„Nechci úplně mluvit o tom, co paví hody znamenají, abych pro čtenáře dopředu neprozrazoval, protože to je jedna z point příběhu. Od příbuzných jsem ale slyšel, že na Borohrádecku ještě teď sem tam někdo paví hody pořádá,“ říká Štifter.

Kniha Paví hody je nezvykle umělecky vypravená. Obrazovým obalem, ale i ilustracemi uvnitř ji doplnila Sabina Chalupová. „Asi nevím o jiném nakladateli, který by vtahoval do románu ilustrátory. Knize to ale pak moc sluší,“ říká Štifter o konečné podobě Pavích hodů.

Nakladatelství Vyšehrad svěřilo vyjednávání, kam a jakými ilustracemi knihu opatřit, grafičce Kateřině Urbanové. „Je skutečně těžké stihnout domluvit s autorem knihy, jaké téma by mělo být v knize obrazově zachyceno, a potom jeho představu před vydáním sladit s výtvarníkem,“ podotýká Fialová.