Před 40 lety se skladatel Martinů vrátil domů, železné oponě navzdory

Téměř šestiletou anabázi, završenou před 40 lety, připomenul v den výročí Spolek Náš Martinů v rámci vzpomínkového večera, který se uskutečnil v Centru Bohuslava Martinů v Poličce spolu s premiérovým promítnutím dokumentárního filmu Petra Vorlíčka Jsem doma...

13 fotografií

„Převoz byl složitý i z toho důvodu, že probíhal v době rozděleného světa, kdy Švýcarsko a Československo nestály na jedné straně pomyslné barikády. Příběh byl zároveň procesem, který byl řízen tehdejším státním aparátem a pod stranickým dohledem, na druhou stranu však nelze přehlédnout upřímnou snahu konkrétních lidí, kteří se do případu zapojili nikoliv kvůli oddanosti režimu, ale z přátelství k Bohuslavu Martinů a jeho ženě,“ řekl během vzpomínkového večera Jaroslav Novotný, předseda Spolku Náš Martinů.

Bohuslav Martinů skonal 28. srpna 1959 ve švýcarském Liestalu. Díky těsnému přátelství s dirigentem Paulem Sacherem bylo jeho nabalzamované tělo, které bez větší újmy vydrželo v zemi dalších 20 let, uloženo v prostém hrobě poblíž usedlosti na Schönenbergu, kde Martinů s manželkou v závěru života pobýval.

Manželka Martinů nemohla být pohřbena vedle svého muže

Ovšem problém nastal s místem jejího posledního odpočinku. „Charlotte si přála být pochována na Schönenbergu vedle svého manžela. Toto přání bylo ze strany manželů Sacherových neakceptovatelné možná i proto, že by zřejmě odporovalo i samotným předpisům o pohřebnictví. Jak se později ukázalo, Paulu Sacherovi se pochování Bohuslava Martinů na soukromém pozemku podařilo vlastně jen díky ústní domluvě se dvěma úředníky. Neměl tedy žádné písemné úřední povolení. Nemohl proto riskovat další pohřeb podobným způsobem,“ upozornil Novotný.

Charlotte se tudíž začala zaobírat myšlenkou, která v době studené války téměř nepřipadala v úvahu. „Když tedy nemohu být pochována vedle svého manžela na Schönenbergu, nechť jsou jeho ostatky převezeny do Československa a já budu uložena vedle něj v rodinném hrobě v Poličce,“ popisuje Charlottin posun Jan Kapusta, který se v nedávno vydané knize Neuvěřitelná kauza Martinů téměř půl století starými událostmi zabývá.

Ani s tím však manželé Sacherovi nesouhlasili, přičemž se odvolávali na přání zemřelého.

Zdánlivě neřešitelnou situaci pomáhali rozplétat blízcí přátelé Bohuslava Martinů a jeho ženy v Československu, muzikanti, muzikologové, ale i právníci a úředníci. Jejich úkol ovšem nespočíval pouze v zajištění převozu ostatků, ale také v získání autorských práv k dílu skladatele, čili bylo nutné působit na Charlottu Martinů tak, aby již sepsanou závěť změnila ve prospěch československé strany.

„Jenže takto s tím nemohli účastníci celé kauzy na Charlottu vyrukovat. Byla dokonce vytvořena jakási přesvědčovací strategie, jejíž výsledky byly průběžně vyhodnocovány a podle nich také volen další postup“, říká Jaroslav Novotný.

Součástí této strategie bylo i založení Společnosti Bohuslava Martinů, stejně jako Nadace Bohuslava Martinů, na kterou by bylo možné autorská práva po smrti skladatelovy ženy převést. Nejdůležitějším úkolem pak bylo celkové posílení vydavatelské, interpretační a propagační činnosti, která do té doby nebyla v Československu s ohledem na význam skladatelova díla zdaleka dostatečná.

Vdova po Bohuslavu Martinů byla o zvýšeném zájmu a úsilí z české strany přesvědčována zejména při svých návštěvách Československa.

Návštěvy proběhly celkem tři, a to v letech 1975 až 1977. Po příjezdu do Švýcarska v prosinci 1975 se Charlotte ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny. Manželé Sacherovi jí předali dopis obsahující nesouhlasné stanovisko s převozem ostatků jejího manžela do ČSSR. Přidali se i další lidé a zástupci českých exulantů.

Pomohlo založení Společnosti Bohuslava Martinů

V té době byla zrovna v Praze ustavena Nadace Bohuslava Martinů a Česká hudební společnost, která se stala základnou pro později založenou Společnost Bohuslava Martinů. 

„Veškeré úsilí směřované ke změně závěti ve věci autorských práv, které navíc posilovalo i ochlazování vztahů mezi Charlottou a Sacherovými, bylo korunováno úspěchem při druhé a třetí návštěvě Československa, kdy manželka skladatele odkázala práva k jeho dílu v zásadně větší míře československé straně, než ve prospěch švýcarské nadace,“ říká ke zlomovému okamžiku Jaroslav Novotný.

Po smrti Charlotty, která byla pohřbena v Poličce v prosinci 1978, čekal na československého velvyslance v Bernu úkol nejtěžší. Přesvědčit manžele Sacherovi, aby změnili své stanovisko a vydali souhlas k exhumaci a převozu těla Martinů do Československa. 

„Velvyslanec Miroslav Moc využil k ‚dobytí pevnosti na Schönenbergu‘ vlivného postavení tehdejšího primátora Lucernu H. R. Meyera, který se kauzy ujal. Co vše se nakonec odehrálo v pozadí, je dodnes záhadou, nicméně výsledek je známý, a tím je udělení onoho důležitého souhlasu Majou Sacherovou, která tak zřejmě učinila bez vědomí svého manžela,“ připomíná předseda spolku.

K otevření hrobky došlo 15. srpna 1979. Antropolog Emanuel Vlček provedl základní ohledání pozůstatků skladatele a zjištění jejich stavu. Druhý den o půl desáté dopoledne byla rakev připravena k převozu domů.

Na hraniční přechod v Rozvadově, kam výprava se zpožděním dorazila, měla přijet i televize. 

„Nebyli na to připravení, byla už tma a v záloze neměli žádné světlo. V druhých televizních zprávách o tom byla jen kratičká zmínka,“ vzpomíná Petr Vorlíček, který jako jediný druhý den natočil příjezd pohřebního vozu do Poličky.

„Veřejnost nebyla o této události předem informována. Uvítací ceremoniál, jehož se zúčastnili představitelé města a delegace doprovázející vozidlo na našem území, proběhl odpoledne o půl druhé na silnici před centrálním hřbitovem,“ říká Jaroslav Novotný.

Než Bohuslav Martinů spočinul v rodné půdě, byla mu 21. srpna sejmuta nová posmrtná maska, protože ta první, zhotovená po smrti skladatele, se nepovedla.

„Martinů se po mnoha letech odloučení znovu ocitl vedle svých rodičů, sourozenců a manželky, která tu na něho už tři čtvrtě roku čekala. Došlo k naplnění jejich slibu, který si v posledních chvílích společného života dali,“ uzavírá příběh Bohuslava Martinů Jaroslav Novotný.

Bohuslav Martinů • Narodil se 8. prosince 1890 v rodině pověžného ve věži kostela sv. Jakuba v Poličce, kde se už v dětství učil hrát na housle. Již v deseti letech se pokoušel o kompozici, ale jako žák na pražské konzervatoři příliš neprospíval a v červnu 1910 z ní byl vyloučen pro „nenapravitelnou nedbalost“. Přesto se stal v roce 1912 druhým houslistou České filharmonie. • Během 1. světové války působil v Poličce jako učitel houslí. • Jeho prvním světovým úspěchem se stala orchestrální Vřava, inspirovaná Lindberghovým přeletem Atlantiku, poprvé provedená v Bostonu v roce 1927. V roce 1926 potkal v Paříži švadlenu Charlotte Quennehenovou, kterou si o pět let později vzal. • Koncem 20. let se v jeho tvorbě nakrátko objevily jazzové prvky a dadaistické podněty a po nich se v jeho hudbě jako silný inspirační zdroj prosadila česká lidová píseň a lidové zvyky. • Trvalý ohlas má i opera Julietta, jejíž premiéra se uskutečnila 16. března 1938 v Národním divadle. Za protektorátu však byla hudba Martinů zakázána. • Před nacisty se zachránil v roce 1940 útěkem do jižní Francie, odkud se svou francouzskou chotí uprchl v březnu 1941 přes Lisabon do USA. Teprve zde začal komponovat symfonie. Martinů zůstal v USA do roku 1953, od května 1953 pobýval opět ve Francii, tentokrát jako stipendista newyorské Guggenheimovy nadace. • Poslední léta svého života prožil rakovinou žaludku trpící Martinů ve Švýcarsku jako host mecenáše a hudebníka Paula Sachera. Dne 28. srpna 1959 zemřel v Liestalu u Basileje. Po 20 letech bylo v srpnu 1979 jeho balzamované tělo exhumováno a pohřbeno v rodné Poličce vedle jeho ženy Charlotte. • Martinů složil celkem 387 děl, z toho například 6 symfonií, 15 oper, 14 baletů a řadu orchestrálních, komorních či vokálních skladeb.       Zdroj: Centrum Bohuslava Martinů Skladatel Bohuslav Martinů