Ovšem stačilo málo a místo roubenek stály v centru paneláky nebo garáže. Od rozhodnutí zachránit jedinečný urbanistický celek Betlém v Hlinsku uplynulo 30 let.
Fotogalerie |
První dřevěné domky drobných řemeslníků začaly po zrušení nevolnictví vyrůstat na obecních pastvinách, které pro tyto účely vyčlenila rychmburská vrchnost v polovině 18. století. Hrnčíři a tkalci čtvrť na pravém břehu řeky Chrudimky rychle zabydleli.
„Byl to velký stavební boom, protože během několika desítek let byl prostor zcela zaplněn. Jako nejstarší důkaz o zastavěnosti Betléma máme mapu stabilního katastru z roku 1839, kde je vidět, jak se na sebe roubené domky tísní. Od Podkostelí až po dnešní Adámkovu třídu můžeme mluvit až o 300 domcích,“ říká ředitelka Muzea v přírodě Vysočina Ilona Vojancová.
Noví obyvatelé si svá obydlí stavěli po vzoru venkovských domů s tím rozdílem, že postrádaly zahrady nebo stodoly.
„I v tom tkví jedinečnost Betléma. Hlavním zdrojem obživy bylo řemeslo, proto domky neměly ani žádné dvorky, maximálně předzahrádku. U domů byly akorát hrnčířské pece,“ popisuje Ilona Vojancová podobu Betléma v době jeho největšího rozkvětu.
Ta se od současnosti značně liší. Například hlavní betlémskou náves, jak ji místní a návštěvníci znají, by tehdejší obyvatelé nepoznali. Vznikla uměle až v průběhu 20. století, kdy byly domky kvůli zpustošení zbourány.
V malebné čtvrti se narodil i zakladatel uherské kartografie
Ráz Betléma však zažil změny už ve druhé polovině 19. století, tehdy začal rozkvět průmyslové výroby a z dříve řemeslnických domků se stávaly příbytky továrních dělníků.
„Rozhodně nešlo o chudinu města. Byli to plnohodnotní obyvatelé Hlinska. Během rozvoje řemesel se na Betlémě žilo lépe než na venkově. Dokonce jeden z hlineckých starostů bydlel na Betlémě. Narodil se tu i kartograf Josef Homolka, který je považován za zakladatele uherské kartografie,“ říká Vojancová.
Lidská pospolitost byla na Betlémě cítit do poloviny minulého století. S nástupem nových pořádků po roce 1948 to začalo jít s malebnou čtvrtí z kopce. Tak jak chaloupky chřadly, lidé se z nich v 60. letech začali stěhovat do modernějších bytů na sídlišti a ze strany města se začaly projevovat tlaky, aby domky ze středu města zmizely.
Staré domy se nesměly opravovat
„Ti, co se na Betlémě narodili, začali stárnout a o domy se neměl kdo starat. Chátrání se začalo projevovat naplno. Ránou pro Betlém byla i stavební uzávěra, domy se nesměly ani opravovat. Na druhou stranu to paradoxně přispělo k tomu, že ty, co se zachovaly, zůstaly v nezměněné podobě,“ říká Vojancová, která od konce 80. let stála u záchrany Betléma a podobu původní čtvrti má dodnes před očima.
Do boje za záchranu dělnické čtvrti se v sedmdesátých letech vrhla i akademická malířka Miroslava Zychová s Bohumírem Komínkem, který idylická zákoutí hlinecké čtvrti rád maloval.
„Chodila jsem po památkářích, byla jsem na ministerstvu kultury. Intervenovala jsem u každého, kdo mohl pomoci,“ vzpomínala před dvaceti lety v článku MF DNES výtvarnice. Dokonce dala dohromady skupinu dvaceti kolegů, z nichž každý si chtěl v Betlémě koupit domek a zřídit v něm ateliér. Město sice tento úmysl zamítlo, ale Zychové se podařilo odbornou veřejnost přimět k tomu, aby se proti likvidaci čtvrti postavila.
Velkou polemiku v časopise Mladý svět vzbudil v sedmdesátých letech i společný dopis, ve kterém pisatelé upozorňovali na plány hlinecké radnice na likvidaci Betléma. Namísto roubených chalup měly u Chrudimky vyrůst paneláky, mluvilo se také o autobusovém nádraží a v hlavách tehdejších funkcionářů se zrodila myšlenka i na stavbu garáží.
Komunisty nezajímalo, že šlo o zachovalou dělnickou čtvrť
„Nepomohlo ani tvrzení, že se jedná o jedinou dělnickou čtvrť v Čechách, která ještě stojí,“ stálo například v dopise zaslaném do Mladého světa. Přitom ministerstvo kultury Betlém předtím prohlásilo za významný soubor lidové architektury. Desítky čtenářů se pak za záchranu Betléma postavily.
Betlém - 30 let nového životaVýstava umístěná v Pickově domě č. p. 178 je rozdělena na tři části. Nejdříve si návštěvníci na idylických fotografiích z přelomu 19. a 20. století mohou představit, jak Betlém tepal životem. A to i pohledem do tváře někdejších obyvatel, jejichž vzpomínky na dělnickou čtvrť jsou zde zachyceny. Méně radostný pohled je pak na fotografie ze 70. a 80. let 20. století, které dokládají totální zmar. Třetí část je věnována procesu záchrany nynější rezervace lidové architektury a současnosti. K vidění jsou i předměty pocházející přímo ze zachráněných domků. |
Podle etnografky Ilony Vojancové si oba jako obyvatelé Betléma uvědomovali hodnotu celého souboru a snažili se dávat dohromady lidi, kterým nebyl osud Betléma lhostejný.
„Jejich iniciativa byla nesmírně důležitá a vedla k tomu, že se část Betléma podařilo zachránit. Hlavně se zpomalilo jeho bourání a na konci 80. let bylo ještě co zachraňovat,“ říká Vojancová.
Ovšem v normalizační době uběhlo ještě hodně let, než se začalo něco dít. Až na jaře roku 1987 Fakulta architektury ČVUT v Praze vypracovala návrh na řešení. Následovalo zpracování urbanistické studie na obnovu 20 domů. Zpracována k záchraně byla i lokalita Podkostelí, s tím však tehdejší národní výbor nesouhlasil.
„Když se v lednu 1989 na základě navržené koncepce rozhodlo o záchraně Betléma, Národní památkový ústav se k jeho obnově stavěl čelem. Podařilo se nám rozjet práce na prvních objektech. A přišla sametová revoluce,“ připomněla znovu dramatické chvilky pro Betlém.
Po revoluci byl záměr opět zpochybňován
Na řadu opět přišla dramatická vyjednávání a nové vysvětlování. Připravovaná rekonstrukce byla totiž novou politickou garniturou zpochybňována jako něco, co bylo schváleno komunisty.
Debatovalo se nejen na náměstí, ale i v tehdejším kině, kde proběhlo s hlineckou veřejností velmi napjaté jednání. Velká část lidí totiž pro záchranu rozpadajících se chalup nebyla.
„Jednání v hektické době byla mnohdy velmi nepříjemná. Na stole byla opět rychlá revoluční rozhodnutí. Nebylo to jednoduché. To, co se několik let objevovalo při jednání s komunisty, tak v revoluční rychlé době vybublalo a paradoxně proběhlo nanovo. Nás to tenkrát hodně zaskočilo. Při euforii všech těch změn to byla hodně studená sprcha,“ vzpomíná etnografka, která u všech jednání byla.
Nejvíc ji potěší, když za ní některý z místních, který byl tehdy pro zbourání chalup, přijde a dnešní podobu městské památkové rezervace pochválí.
Stačilo málo a dnes by se Hlinsko těžko mohlo čtvrtí s neobvyklým názvem chlubit, ačkoli atmosféra původního Betléma se už těžko někdy vrátí. I proto se výstava, která potrvá do 22. září, jmenuje 30 let nového života. Betlém totiž dnes žije jiným životem, než na který žijící pamětníci s nostalgií vzpomínají.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz