Veřejnosti Zuzana Majerová Zahradníková vzkazuje, že situace je vážná a že například hrozí zánik tradiční rodiny. Současně ale lídryně hnutí Trikolóra pro krajské volby v Olomouckém kraji  odmítá, že by její kampaň stála na strachu. „To není o strachu, to je o realitě,“ říká v prvním dílu seriálu předvolebních rozhovorů MF DNES s krajskými lídry.

Na krajském webu Trikolóry jsem si prošel programové pilíře, ale nenašel nic konkrétního k Olomouckému kraji. Šlo spíš o obecnější věci, jež se vztahují k celostátní politice. Řekněte mi tři věci, které byste v regionu chtěla změnit či prosadit.
Jednoznačně to určí až mandát, který získáme ve volbách. Poté bude důležité udělat si analýzu dosavadní správy kraje, na to dobré navázat a špatné věci naopak zrušit či změnit. My samozřejmě program pro Olomoucký kraj zpracovaný máme. Ukázalo se však, že se špatně nahrál na náš web. Dávali jsme ho tam už 22. srpna, ale nebyl veřejně přístupný. Nikdo si toho bohužel víc než týden nevšiml. Už by to mělo být opravené. 

Nikdo z návštěvníků webu vám během té doby nedal vědět, že tam nemáte krajský program?
Ne, zjistil to až náš webmaster.

A co ty tři priority?
Mojí prioritou je školství. Kraj zřizuje střední školy a učiliště, tedy je velice důležité zvýšit poptávku po technických a přírodovědných oborech. Lidí, kteří se jimi zabývají, je nedostatek a je po nich poptávka. Musíme také zvýšit prestiž učebních oborů. Současně je pro mě stěžejní, byť je to spíš celostátní téma, zrušení plošné inkluze coby začleňování dětí s mentálním handicapem. A snažit se, aby i na středoškolské úrovni co nejméně zasahovala do výuky všech ostatních. A to se i na kraji dá řešit.

Co další dvě priority?
Zemědělství a ochrana úrodné hanácké půdy. Na kandidátce máme spoustu lidí, kteří se o to zajímají. A pak protipovodňová opatření. U nich by se měl udělat celkový audit. Při přípravě programu pro krajské volby jsem se snažila k ochraně proti záplavám, na které se pracuje už od roku 1997, dohledat informace. A musím říct, že jich je pro veřejnost skutečně pomálu. Ale naši lidé se věnují i sociální oblasti… Z každého oboru bych mohla vybrat hned několik věcí.

V materiálech Trikolóry lidem říkáte, že situace je vážná a hrozí, že se zítra naše děti probudí do světa, kde „rodina už není maminka, tatínek a děti, kde už nejsou muž a žena, nýbrž rodič jedna a rodič dvě“. Jste tedy proti tomu, aby páry stejného pohlaví mohly adoptovat děti?
Jelikož jsme konzervativní hnutí a jedním z našich symbolů je i křesťanská rybička, tak ano. Manželství je pro nás svazek muže a ženy. Samozřejmě chápu potřeby homosexuálů, mám jich mezi přáteli poměrně mnoho. A žádný z nich poté, co se přímo ode mě, a ne zkresleně z médií, dozvěděl, jak to Trikolóra vnímá, nebyl proti tomu, co hájíme. Máme mezi homosexuály i voliče. Navíc mám pocit, že v tomto rozhodujeme o dětech za děti.

Jak to myslíte?
Jakékoli dítě od čtyř let, když už je nějakým způsobem schopné nakreslit svoji představu rodiny v rámci běžné výchovy, namaluje maminku a tatínka. To je představa dětí. Navíc velmi dobře vím, že dnešní nastavení systému adopce výrazně komplikuje cestu k dítěti. A to i heterosexuálním párům. Je tolik lidí, kteří by chtěli svoji rodinu. Ale složitá byrokratická zátěž a dlouhé čekací lhůty způsobily, že dnes není uspokojena ani podstatná část heterosexuálních párů, jež by o adopci stály. Musíme změnit nejprve toto. Ale dnes dochází k tomu, že se na úkor této majoritní části společnosti řeší problém minority. Křičící menšina nesmí svá práva uplatňovat na úkor většiny. Jsem pro, aby homosexuálové měli v rámci registrovaného partnerství stejná práva – například ohledně dědictví, informací o zdravotním stavu, hypoték či pojištění – jako ostatní. Ale právo na dítě neexistuje. Dítě je dar.

Stojí vaše kampaň na strachu? Tvrdíte, že hrozí, že rodina už nebude maminka a tatínek. Dále že nám „pokrokáři všech možných barev budou přikazovat, co nesmíme říkat, co nesmíme dělat, co nesmíme jíst a co nesmíme vlastnit“. A uzavíráte to, že situace je vážná. To je mobilizace voličů na základě strachu.
Určitě ne. To není mobilizace voličů na základě strachu, ale na základě zkušeností, jež mám z politiky. Když si vezmete například pokyny pro vzdělávání od ministerstva školství či od ministerstva práce a sociálních věcí, tak se v nich dozvíte, že se musí nabourávat struktura klasické rodiny a také zbořit genderové stereotypy matky a otce… Takže to není vůbec o strachu, to je o realitě.

Opravdu tedy věříte, že rodina už nebude maminka a tatínek? Pokud ano, kdy k tomu dojde?
Ve světě k tomu už dochází. Kdy přesně to bude u nás, vám neřeknu, nemám křišťálovou kouli. Ale udělám vše pro to, aby k tomu nedošlo. Proto na to upozorňuji. Vy mi tedy nedáváte líbivé otázky...

Leitmotivem vaší kampaně je takzvaný normální svět a jeho obrana...
Protože je to nadčasové…

Není tato „normálnost“ příliš široká kategorie? Pro někoho je normální chodit do práce na šest, večer vyrazit na pivo a tvrdit, že žena patří ke sporáku. Někdo jiný pracuje od devíti, po večerech si čte či se ženou vaří a dělí se o domácí práce. A ani jeden by své pojetí normálního světa neměnil. Kdo určí, co je normální a co už ne? Pro každého to znamená něco jiného.
Ale to je přesně to, co Trikolóra říká. Normální je, když jsou lidé svobodní a sami si určí, co a jak chtějí. O tom je ta normalita. Ne o tom, že jsou práva občanů neustále svazována zákony, a že stát přebujelými vyhláškami omezuje jejich svobody a práva. Tomu se snažíme zabránit.

Ale do oné normality může pro někoho spadat i inkluze či adopce dětí homosexuály. To je pro další lidi normální svět, jejich představa normálního světa. A vy jim říkáte, že to tak není.
To ale není tradiční normální svět postavený dejme tomu i na křesťanských základech, o něž se opírá naše historie. Jsme tradiční hnutí. Pro nás je normální to, co je konzervativní a tradiční. To, co platilo vždy. To, co vždy fungovalo.