Chytil se narodil 4. února 1896 do rodiny tamního krejčího a zemřel 9. května 1936 na Slovensku. Letos si tak připomínáme hned dvě kulatá výročí spojená s jeho životními osudy.
Chytilovo dětství poznamenal rozpad rodiny. Poté, co se otec vydal na půlroční cestu do Jeruzaléma, od rodiny odešla i matka. Proto žil se svými sourozenci u prababičky v Polomí na Prostějovsku.
Navštěvoval „reálku“ v 15 kilometrů vzdálené Litovli, kam část studia musel chodit pěšky nebo jezdit povozem. Ačkoliv byl v některých předmětech spíše podprůměrným žákem, už tehdy projevoval velké malířské nadání, ve kterém ho výrazně podporoval profesor Otakar Lachman.
„Protože byl známý s vlastníkem pivovaru v Litovli Svozilem, tak si Vojtěcha Chytila vzala jeho rodina do podnájmu. Žil tam s nimi a oni ho v malířství podporovali,“ připomněla Dáša Matoušková, Chytilova příbuzná, která nasbírala ve spolupráci s pamětníkem Jiřím Vévodou materiály o jeho životě.
Některými obrazy Chytila se dnes může pochlubit i Národní galerie Praha: například Čchen Nien, Podzimní řeka v zapadajícím slunci, 1930.
Pak se Chytil dostal na Akademii výtvarných umění v Praze, kde setrval až do svého povolání do rakousko-uherské armády v roce 1915. Nejprve sloužil jako sanitář v Olomouci, později zamířil na frontu a v roce 1916 padl do ruského zajetí.
„Kdy a za jakých okolností byl na ruském bojišti zajat, nebo jestli patřil ke zběhům, kteří na ruské frontě přešli dobrovolně do zajetí, není dostatečně zdokumentováno. Objevuje se informace, že koncem války byl jako zajatec, možná válečný zběh internován do Chrámu dlouhého života na předměstí Pekingu,“ zmínil laškovský pamětník Jiří Vévoda.
Cestoval jako pašerák opia
Chytilova cesta ze Sibiře do Číny byla dobrodružná. Malíř František Podešva, který toho o něm věděl pravděpodobně nejvíc, zmínil v jednom svém článku: „Chytil se dostal do Ruska a procestoval valnou část Sibiře. To bylo něco pro dychtivého Hanáka! Orient byl tak blízko! Neodolal a pustil se do Japonska. Podle svého vyprávění náramně dobrodružně jako bezděčný pašerák opia.“
Právě díky takto vydělaným penězům a pomoci jednoho z vojáků se na podzim 1917 podařilo Chytilovi dostat až za hranice Číny. V dopise rodičům uvedl, že v zimě po Vánocích 1916 se vydal na cestu kolem světa se 300 rubly, během které procestoval celou Sibiř a Asii.
Wu Čchang-š’, Zátiší ke Svátku dračích člunů, 1924.
„Z Vladivostoku jsem na lodi sloužil jako pomocník kuchařský, utíral jsem nádobí, za což mi dali vyspat a najíst. Projel jsem Japonskem do Šanghaje, ze Šanghaje 600 mil nahoru do Han-Kou, kam jsem měl doporučení italského konventu,“ stálo v dopise, který v listopadovém čísle Selské stráže z roku 1919 citovala spisovatelka Herma Svozilová Johnová.
„Tam jsem našel na několik dní přístřeší a po dlouhé době jsem se dosyta najedl, z čehož mi bylo špatně, jelikož můj žaludek už dlouho nebyl zvyklý na lidskou stravu,“ bylo dále ve psaní.
Následně se ho ujal Čech doktor Urbánek, který koupil barvy, uvedl Chytila do společnosti, vypomohl mu penězi a ten tak mohl začít malovat a vydělávat si. V Číně žil v třímilionovém přístavním městě, které tehdy bylo pod nadvládou Ruska.
Tam se měl seznámit s ruskou společností a podnikat studijní pobyty do okolí, kde hledal náměty pro svou tvorbu a zároveň pozoroval čínský život. „Uspořádal třídenní výstavu svých obrazů, založil vlastní školu malování a kreslení, ve které bylo 11 žáků. Neznámé světy se pro něho otevřely,“ pokračoval Vévoda.
„Od vojáka na stojáka.“ Historik poodhalí, jak armáda kdysi řídila prostituci |
Přesto Chytila stále více táhla myšlenka vrátit se do rodné vlasti, a tak v roce 1920 přicestoval do tehdejšího Československa, kde dokončil studium na Akademii výtvarného umění. Hned další rok se ale vydal zpět na Dálný východ, kde žádal o udělení místa tlumočníka při českém zastoupení v Číně.
Stal se tajemníkem vyslance
Díky svým zkušenostem z Číny a znalosti šesti jazyků se poté stal tajemníkem vyslance Františka Chvalkovského, nejprve v Tokiu a později v Pekingu, kde se také v roce 1925 oženil s Ruskou Ninou Michajlovnou Kokorin.
Podle rodinného vyprávění Dáši Matouškové se Chytil setkával s bohatší vrstvou společnosti a dostal se až k tamním umělcům, jimž bylo západní umění zcela neznámé. Také proto pak zanechal diplomatické dráhy a stal se učitelem západní malby a vyučoval také na čínské Národní akademii umění.
Díky tomu se umělec z Hané blíže poznal s dalšími malíři, kteří na pekingské akademii vyučovali čínskou tušovou malbu. Nejvíce se sblížil s Čchi Paj-š’em a Siao Sunem.
Přes postel na trůn. Jak si vládu nad Čínou jedinkrát v historii uzmula žena |
Michaela Pejčochová v článku pro magazín Dějiny a současnost vyzdvihla jeho kontakty a úsilí, díky kterému, ale i díky dalším sběratelům poválečného období, se v Národní galerii v Praze nachází více než stovka Čchi-Paj-š’ových děl.
Během svého působení na pekingské akademii vybízel Chytil své studenty k návštěvě Evropy. Na jeho popud následně dva žáci, malíř Wang Menega a umělkyně Sun Kche-wa, vyrazili do Československa, kde tři roky studovali na Akademii výtvarných umění.
O půl roku později dokonce uspořádali studenti výstavu čínského umění v pražském Rudolfinu. Měla takový úspěch, že čínská vláda vyzvala Chytila, aby organizoval výstavy čínského umění po Evropě.
„Vojtěch Chytil byl navíc podle všeho prvním sběratelem, který díla Čchi Paj-š’e přivezl do Evropy,“ zdůraznila Pejčochová. Od roku 1928 tak vystavoval čínské umění například v Berlíně, Vídni, v Praze, Londýně nebo i v americkém Washingtonu. Vzhledem k jeho původu nesměla chybět výstava ani v Olomouci, konala se na přelomu let 1931 a 1932.
Obraz Kachna v lotosové tůni čínského malíře Čchi Paj-š' (26. 11. 2013)
Do své smrti v roce 1936 stihl sběratel uspořádat více než 20 expozic. Většinou představovaly díla z řady zemí Dálného východu – od Číny přes Tibet a Mongolsko až po Japonsko a Koreu.
„V dochovaných katalozích také zjistíme, že zde Chytil prezentoval nejen obrazy, které jsou dnes z jeho někdejších sbírek nejcennější, ale i sochy – především tibetská božstva a čínské buddhistické ikony – a užité umění od porcelánu, drobných dekorativních předmětů až po nábytek a textilie,“ doplnila Pejčochová.
Osudná nemoc
Až do roku 1935 trávil čas opět v Číně. Podle dochovaných zdrojů se věnoval především sběratelské činnosti. Právě tento pobyt se mu stal osudným, jelikož prodělal těžké onemocnění skvrnitým tyfem a do republiky se vrátil s podlomeným zdravím.
V Evropě začal zase organizovat výstavy a v roce 1935 uspořádal v Bratislavě nejrozsáhlejší expozici čínského umění v tehdejším Československu.
KVÍZ: Inkvizice, vraždy, tragédie. Znáte temná místa české historie? |
Na jaře 1936 pak instaloval výstavu čínského sochařství ve Vídni. Právě tam se nemoc naplno projevila a při otevření expozice se zhroutil a byl narychlo převezen do bratislavské nemocnice. Tam Vojtěch Chytil 9. května 1936 ve věku pouhých 40 let zemřel.
Uzavřel se tak životní příběh osobnosti, která dokázala propojit dva vzdálené kulturní světy. Přestože odešel mladý, zanechal po sobě odkaz, který významně ovlivnil podobu českých sbírek orientálního umění i povědomí o čínské kultuře v meziválečné Evropě.
„Z Vladivostoku jsem na lodi sloužil jako pomocník kuchařský, utíral jsem nádobí, za což mi dali vyspat a najíst. Projel jsem Japonskem do Šanghaje.“ ze vzpomínek Vojtěcha Chytila
